Sedmého ledna se ve Dvořákově síni Rudolfina symbolicky setkali tři ženy a tři muži: sopranistka Martina Janková, skladatelky Clara Schumann a Fanny Mendelssohn – klavírista Gérard Wyss, skladatelé Robert Schumann a Felix Mendelssohn-Bartholdy. Odnesl jsem si dva základní poznatky. Zaprvé jakkoliv jsem velkým zastáncem emancipace, tak rozdíl mezi díly obou žen a jim blízkých mužů byl zásadní. Zadruhé: zjistil jsem, že Schumanna lze úspěšně zpívat i křišťálově jemným, poměrně úzkým hlasem.
Jak se může člověk mýlit. Před koncertem jsem si myslel, že písňový výběr Clary předčí výběr Fanny. Kupodivu tomu bylo naopak. Určitě by bylo zajímavé se seznámit s reprezentativnější ukázkou Felixovy sestry. Výběr z písní Mendessohna byl postup o úroveň výš a v podání Martiny Jankové to byly drobné perličky. Očekávaným vrcholem byl Schumannův cyklus Liederkreis op. 39 . Milostný romantický cyklus s lehkými dramatickými poryvy byl ideální platformou pro hluboce prožité herectví zpěvačky a vroucí zpěv. Ostatně hluboká symbióza slova a hudby byla hlavní devizou celého večera. Praha v uplynulých třech desetiletích zažila řadu báječných pěveckých recitálů s německou hudbou. Tento ukázal interpretační rozměr, který jsme tu dosud neslýchali. Hlas paní Jankové, jehož nejvlastnější doménou je asi hudba 18. století, v tomto typu repertoáru může vzbuzovat nadšení i kritiku, každopádně to bylo pro Prahu velké osvěžení a přínos. Přes nadsazování intonace ve vyšší poloze v úvodní sérii Clary Schumann to byl neobyčejně příjemný i poučný večer. Český spolek pro komorní hudbu a Česká filharmonie si za tuto produkci zaslouží pochvalu.
