„Trhákem“ zahajovacího koncertu nového ročníku Muzikobraní – cyklu koncertů Moravského klavírního tria a jeho hostů – mělo být Klavírní trio na motivy Tolstého „Kreutzerovy sonáty“ Leoše Janáčka. Ztracená (zřejmě samotným skladatelem zničená) skladba, která naposledy zazněla v Brně v roce 1909, zřejmě byla výchozím hudebním materiálem pro slavný Janáčkův první smyčcový kvartet z roku 1923. Koncert, uskutečněný 9. října v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice, ve mně zanechal rozporuplný dojem.
Klavíristka Jana Ryšánková držela úvodní Mozartovo Klavírní trio B dur, KV 254 v mezích zažité představy o nutnosti strohé, „rovné“ interpretace klasicistních skladeb; Mozart v jejím podání vyzněl suše, střízlivě, se sotva patrnou pedalizací. Naopak houslista Jiří Jahoda a cellista Miroslav Zicha předvedli, jak by se byl býval Mozart běžně hrál, kdyby nebyl Mozartem, ale Schumannem.
Členové Moravského klavírního tria se při výrobě „Janáčkova klavírního tria“ nechali inspirovat předchozími pokusy o rekonstrukci (Winfeld, Burghauser) a vytvořili vlastní variantu. Samotný přímý vztah kvartetu a původního tria je sporný, struktura kvartetu však v mnoha ohledech nasvědčuje triové předloze. Jiří Jahoda a jeho kolegové pojali skladbu inspirovanou Tolstého povídkou o nešťastném milostném trojúhelníku a síle hudby jako živý, vášnivý dialog houslí a violoncella (snad ženského a mužského principu?) stmelovaného a jaksi uzemňovaného klavírem. Co se týče úrovně výsledné podoby Tria jakožto rozeznělé kompozice, musím konstatovat, že se svému „následovníkovi“ interpretovanému kvalitním smyčcovým kvartetem těžko vyrovná. Janáček – pokud tak učinil – zřejmě věděl, proč skladbu zneškodnil… Rekonstrukce tak působí asi jako Mona Lisa překreslená na papír rudkou za účelem dovědět se, jak vypadala její skica: základní strukturní vlastnosti, a tedy i estetické východisko, zůstaly zachovány, mimořádný dojem díla tvořený nuancemi barev, světel a stínů je však ten tam. Skladba v této podobě má ale nepochybně svou hodnotu pro milovníky Janáčkova díla a snad i janáčkovské odborníky (kterých však na koncertě mnoho nebylo), jakožto prostředek k dotvoření celistvější představy o skladatelově díle.
Snaha ukázat posluchačské veřejnosti, milovníkům hudby a Janáčka možné znění mistrovy ztracené skladby (byť jde o znění čistě hypotetické, viz komentáře ke skladbě v katalogu Simeone – Tyrrell – Němcová: Janáček’s works) je jistě sympatické, tato nová (!) skladba by se však podle mě neměla uvádět pod skladatelovým jménem, nebo by se alespoň v samotném názvu mělo zdůraznit, že jde o hypotetickou rekonstrukci; to vše tvrdím, i když si uvědomuji, že právě výzkum Janáčkova díla značně zproblematizoval a zrelativizoval chápání skladby–díla.
Čajkovského Klavírní trio a moll, op. 50 , jedna z nejdelších, nejtěžších a nejkrásnějších skladeb triové literatury, bylo vrcholem podvečera. Interpretace netrpěla oslnivým třpytem, měla však poctivý řemeslný základ; Jiří Jahoda hudl v Janáčkovi a Čajkovském s velkým nasazením, širokým romantickým vibratem a okázalým gestem, občas se neubránil zavrzání. Miroslav Zicha byl výborný, v ansámblu fungoval jako spolehlivý, pevný základ. Ryze romantický repertoár zřejmě souboru vyhovuje víc než cokoliv jiného, souhra jeho členů byla ve všech skladbách takřka bezchybná.
Jako přídavek zazněla Dvořákova Humoreska č. 7, op. 101 v úpravě pro klavírní trio. Skladba se zřejmě častěji hrává v úpravě pro housle a klavír, tato nástrojová kombinace však samozřejmě nepůsobila šokujícím dojmem. Odcházel jsem z koncertu zásluhou Čajkovského tria „dobře naladěný“, v hlavě mi však rezonovala otázka, s jakými pocity by asi odcházel zmrtvýchvstalý Janáček…
