Den po konci Pražského jara uzavřeli svou abonentní koncertní sezonu 4. 6. rozhlasoví symfonikové. Ondrej Lenárd, loni pětasedmdesátiletý, se zároveň rozloučil po sedmi letech jako šéfdirigent; bude nicméně v Praze nadále hostovat.
Verdiho Requiem bylo na závěr společného období v historii jednoho tělesa a jednoho dirigenta jedinečnou, důstojnou a impozantní tečkou, umožňující pro chvíle při koncertě i po něm přirozeně prožít dávku velkých emocí, ať už to tak bylo v plnosti zamýšleno, nebo ať to tak vyšlo spíše mimoděk. Repertoár druhé poloviny devatenáctého a počátku dvacátého století je Ondreji Lenárdovi velmi blízký, mnozí se shodují, že velké partitury z přelomu století diriguje nejraději a nejlépe. Také Verdiho Requiem, které ovšem v celkovém naladění a vyznění samo o sobě zcela přesahuje parametry a ambice klasického zhudebnění katolické zádušní mše, sem patří. A pokud se o této skladbě říkává, že je značně operní, není třeba v tomto případě dělat, že tomu tak není. V dynamicky vypjatých částech se sborem dostaly zelenou parametry jako opulentní zvuk, dramatismus a strhující prvoplánová muzikalita, to vše směřující k velkolepému účinku; šlo se do krajnosti, Dvořákova síň byla kubaturou už skoro malá. Troubení k poslednímu soudu, s přidanými trubači vpravo i vlevo na balkoně přímo nad pódiem, bylo gradováno strhujícím způsobem, stejně jako slova o „dni hněvu“, zhudebněná Verdim pro zamýšlený do té doby neslýchaný dopad – melodicko-rytmicky, s bombastickými akcenty a v efektním tempu – naprosto geniálně… Hrálo a zpívalo to skoro samo, nebylo ani třeba nějakých nevídaných gest. Ani pro dosažení kontrastů, kterých je tato hudba také plná. Propastné momenty přicházely velmi přirozeně a samozřejmě, bez přehánění, bez umělé snahy o dosažení hloubky. Jde o partituru, která nepotřebuje rafinované jemnůstky – bylo zřejmé, že i ve ztišených místech snese masivnější zacházení, obrazně řečeno silné tahy štětcem.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál ochotně a kompaktně, Pražský filharmonický sbor zpíval v ohromující dynamické škále. Šťastný byl i výběr sólistů – dostáli vypjatému italskému stylu plně. Basista Štefan Kocán svůj krásně znělý hlas uplatnil stylově, ale místy ho moduloval v barvě trochu nevyrovnaně. Tenorista Georgy Vasiliev vnesl do provedení v uvolněném belcantu pravé italské vokální momenty, což se vždy ocení zejména v sólovém výstupu Ingemisco (Sténám pod vinami svými), chvilkové sevření na začátku této vpravdě „árie“ naštěstí překonal. Altistka Jana Hrochová měla řadu krásných vstupů. Irská sopranistka Celine Byrne měla v pěveckém kvartetu asi nejtěžší úkol, na samém konci skladby musí na vrcholu svého výstupu uchvátit nebesky vysokým tichým tónem. Mnohým zde selže hlas, jí ne, ale výrazově to byl okamžik o něco běžnější, než jak by mohl vyznít v ideálním případě – dalo by se zde ještě víc s hlasem něco jímavého vykouzlit, zastavit na chvilku čas…
Verdiho Requiem bylo tentokrát víc okázale dramatické než oduševnělé, víc operní a koncertní než kostelní, ale je to zcela legitimní přístup. K mohutně pozitivnímu, nikterak smutečnímu a ani ne přespříliš spirituálnímu vyznění koncertu se hodila společenská chvíle, která by v jiném případě, v případě devadesáti minut ztišené niterné duchovnosti, mohla celý zážitek zchladit a shodit: přímo na pódiu, s přerušením obvyklého průběhu potlesku a děkování, předal ministr kultury Ilja Šmíd Ondreji Lenárdovi resortní ocenění Artis Bohemiae Amicis (Přátelům českého umění), které mu patří zcela logicky a právem, a ředitel rozhlasu René Zavoral mu ze stejných důvodů věnoval pamětní gramofonovou desku a vzácnou taktovku. S krátkými proslovy. Pan šéfdirigent, ve funkci nyní ještě cestující s orchestrem na zájezd do Japonska, mohl cítit, že bylo jeho pražské působení vnímáno a sečteno s uznáním a s díky.
Po Pražském jaru, na němž všechny orchestry hrají bohužel výhradně v odtažité a ploché Smetanově síni, byl v tomto večeru návrat symfonického repertoáru do Rudolfina potěšením. Dvořákova síň nabízí mnohem lepší akustický i vizuální kontakt s pódiem, hudebníci a lidé v auditoriu jsou si blíž – a je to posluchačský pocit k nezaplacení.
