Ve čtvrtek 26. října proběhl v brněnském Besedním domě koncert italského komorního souboru Accademia Bizantina s altistkou Delphine Galou. Na programu večera byly skladby známých i méně známých autorů 17. a 18. století.
Tematické směřování letošního ročníku Moravského podzimu s podtitulem ®evoluce upřednostňovalo především autory ruského futurismu. Moravský podzim nabídl však také sonáty Domenica Scarlattiho a Johna Cage, autory období české avantgardy nebo litevského skladatele Kutavičiuse a jeho oratorium Poslední pohanské rituály. Program Moravského podzimu však balancoval na hranách ostrých kontrastů. Z hudby starších období zazněly například Bachovy Goldbergovy variace, koncert Musica Invictissima či právě koncert souboru Accademia Bizantina. Ansámbl vznikl roku 1983 v Ravenně a v současné době se věnuje historicky poučené interpretaci hudby 17., 18. a 19. století. Na programu večera byly skladby Giovanniho Lorenza Gregoriho, Niccola Jommelliho, Arcangela Corelliho, Niccola Porpory, Antonia Caldary, Francesca Gemininiho a Antonia Vivaldiho. Již z tohoto výčtu je patrná snaha o co největší zastoupení méně uváděných autorů. Díla Niccola Porpory dnes slýcháme v hudebních sálech poměrně zřídka a ani skladbám Giovanniho Lorenza Gregoriho a Francesca Gemininiho nebývá věnován prostor, který si zaslouží.
Sólový vstup cembala v úvodních taktech Concerta grossa D dur Giovanniho Lorenza Gregoriho představuje skutečně virtuózní předehru k energické, dravé a melodicky pestré kompozici. Orchestr ještě více zdůraznil dramatický charakter skladby, která by klidně mohla sloužit jako úvodní sinfonia libovolného jevištního díla své doby. Po výtečně provedeném concerta grossa zazněla árie Prigionier che fa ritorno z oratoria La Betulia liberata Niccola Jommelliho. V tomto díle se představila francouzská altistka Delphine Galou. Zpěvačka se zaměřuje na historicky poučenou interpretaci staré hudby a spolupracovala s množstvím domácích i zahraničních uměleckých těles. Již po úvodních pár taktech bylo zřejmé, že zpěvačka je technicky na výborné úrovni a do svého přednesu vložila spoustu cíleně umístněného napětí. Pochvalu si zaslouží rychlé běhy i dlouze držené tóny. V případě skutečně rychlých koloratur zpěvačka zvýraznila každý jednotlivý tón a nesnažila se ulehčit si práci nejasnou intonací případně nezřetelnou artikulací. Dlouhé tóny se naopak vyznačovaly nezvyklou čistotou a zpěvaččin hlas nekolísal a zůstával pevný po celou dobu.
Orchestr i zpěvačka předvedli výtečné výkony, které však do jisté míry zůstaly nepropojeny. Zpěvaččin hlas, jakkoliv technicky dokonalý, byl zkrátka převálcován orchestrem. V jistých okamžicích se hlas vytrácel úplně a orchestr měl hlavní slovo. V dynamicky jemnějších dílech večera se tento problém nevyskytoval, a tudíž například Vivaldiho Stabat Mater vyzněla bez větších problémů. Na vině však patrně nebyl orchestr. Zpěvaččin hlas by vyzněl lépe s doprovodem menšího tělesa. Tyto komplikace určitě nedělají problém na digitálním nosiči, na koncertě však tišší hlas není možno uměle amplifikovat.
Concerto grosso D dur Arcangela Corelliho představuje jedno z vrcholných děl této barokní formy. Skladba je plná okamžitých imitací, předávání motivů mezi houslisty a náhlých dramatických změn sazby i dynamiky. Kompozičně nejzajímavější skladbou večera však bylo Concerto grosso e moll Corelliho žáka Francesca Geminianiho. Skladba začíná nezvyklým chromatickým motivem, ke kterému se nadále navrací a různě jej rozvíjí, upravuje, variuje, krátí a prodlužuje. Skladba má výrazný dialogický charakter a přes typicky italskou svěžest a ryzí melodičnost zaujme i důmyslným kontrapunktem.
Od Antonia Vivaldiho zazněla výše zmiňovaná skladba Stabat Mater a árie Agitata infido flatu z oratoria Juditha Triumphans. Druhá jmenovaná skladba uzavírala program večera. Antonio Vivaldi bývá občas chápán jako ambivalentní postava barokní hudby – přes jeho nepopiratelnou melodickou invenci a zdokonalení formy concerta grossa bývá kritizován za jisté vykrádání sebe sama a nadužívání sekvencí. Árie Agitata infido flatu však ukazuje onu svěží a invenční tvář Vivaldiho hudby. Pro zpěvačku, která věnovalo tolik píle výslednému výrazu, se jednalo o ideální příležitost dát na odiv své kvality. Po bezmála operním provedení zazněly ještě dva přídavky, neboť publikum skutečně štědře ocenilo zahraniční interprety bujarým potleskem a nejedním zvoláním „bravo!“.
Moravský podzim tedy opsal jakousi pomyslnou sinusoidu – přes zahajovací koncert se vzedmul až k Symfonii sirén a teď se pomalu vrací do stálejších vod hudebního umění. Záměrně netvrdím klidnějších, neboť večer s Accademií Bizantinou se nesl ve víru živelné a živoucí hudby. Přestože se festival pomalu chýlí ke konci, bylo by hříchem nevyužít možnosti poslechnout si dnešní koncert Janáčkova kvarteta, tedy jednoho z posledních koncertů Moravského podzimu.
