Zařazení kantáty Polednice od Ondřeje Adámka na program abonentní řady Rozhlasových symfoniků bylo odvážným, záslužným a hlavně výborným dramaturgickým počinem. Skladatel dílo psal, respektive dokončil na objednávku Varšavského podzimu (v čase objednávky už je měl rozpracované jako záměr). Nikoliv náhodou českou premiéru skladby dirigoval v pondělí 18. listopadu současný šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexander Liebreich – dílo totiž před šesti lety nastudoval ke světové premiéře ve Varšavě právě on.
Polednice je psána pro smíšený sbor a orchestr, účast Pražského filharmonického sboru byla nasnadě, neboť na vokalistech leží hlavní tíha uchopení a ztvárnění skladby, kromě hlasového angažmá vstupují do provedení i jako instrumentalisté (hrají na různé rytmické nástroje) a nastudovat Adámkovu partituru byla pro ně i pro jejich sbormistra Lukáše Vasilka výzva, jíž není snadné se zhostit. Budiž rovnou řečeno, že všichni – sbor i orchestr – obstáli bez výhrad. Kompozice má tři attacca části, v nichž se prolíná svět reálný (na začátku a na konci) a surreálný (uprostřed). Ondřej Adámek v ní uvádí do pohybu svůj osobitý, léta cizelovaný a neustále rozšiřovaný a zdokonalovaný zvukový svět, pro který je charakteristická důsledná práce se synchronicitou detailů, materializace v podobě různých unikátních zvukových projektů a scénická představivost.
Její součástí je jedinečné zacházení s lidským hlasem, patrně jeden z autorových nejsilnějších tvůrčích vkladů do výrazového modu soudobé hudby en gros. Už velmi dlouho – po mnoho desetiletí – je zpěvná identita lidského hlasu ve velkých koncertních formách něčím, co se zdá být nepatřičné, málo funkční, jakoby „mimo“ nebo nekompatibilní s výrazovými imperativy, které hudebním tvůrcům – ale i posluchačům – rezonují v hlubinách intuice. Zacházet s hlasem jako s hudebním nástrojem je jistě řešení, ale zůstává na půli cesty – je potřeba naprosto zásadně změnit hudební myšlení. Ondřej Adámek měl dobře nakročeno od samých počátků a jeho hudební představivost prýští primárně z rytmu a témbru, tedy parametrů, které zásadním způsobem ovlivnily instrumentarium 20. století (v jeho první polovině v emancipaci bicích nástrojů, v druhé nástupem elektroniky). Nejde přitom jen o „instrumentalizaci“ hlasu jako zdroje zvuku, ale i toho, co je hlasem amplifikováno – v tradičním pojetí je to slovo, text a jeho obsah. Současný tvůrce – rozhodně tvůrce Adámkova formátu působící na mezinárodní scéně – je zčásti instinktivně, zčásti pragmaticky veden k tomu, aby pojednal hlasový part/party nad úrovní zmatení jazyků, která nám znemožňuje dorozumívání v běžné komunikaci.
Polednice je v tomto směru příkladná. Skladatel zachovává Erbenův český text (ostatně jeho libůstkou je vkládat česká slova i do jinojazyčných partů), ale sboristé jej heterofonně deklamují, slova se tříští na hlásky, z nichž se ty, které lze akcentovat, prodloužit nebo dynamizovat, stávají zvukovými objekty, sbor je živým plátnem s mnoha souběžnými (akustickými) ději. Děj Erbenovy balady je v tuzemsku dobře známý, takže netřeba až tolik slovům rozumět (v programu byla balada otištěna). I kdybychom však nevěděli úplně přesně, o co jde, hudba sleduje děj evokativně. Atmosféru konkretizují zvukomalebné efekty a geniální práce s časem. Například pomyslné otvírání dveří natahuje Adámek do dlouhé bezdeché plochy, v níž máme možnost zplna prožít ztrnulou bázeň ze střetu dvou světů a z poznání jeho osudovosti. Neméně strhující je i gradace do následné paniky – návrat do tohoto světa i s jeho emocionálními kontrasty. Dílo, ač ryze koncertní (žádné přesuny, pohyb, vizuální efekty), má výrazně divadelní rozměr. Zvukové divadlo, „kino pro uši“.
Polednice byla rozhodně vrcholem večera, bylo by nicméně nespravedlivé nezmínit úvodní Ravelovu suitu Má matka husa. Hráči SOČRu – hlavně ve všech skupinách dechů, plus harfa a bicisté – v ní dostali příležitost osvědčit své sólistické kvality a dramaturgicky – zvukomalebnými prvky – skladba pěkně předjala hudbu, která po ní přišla. Prokofjevova Symfonie č. 3 c moll mi po Polednici připadala trochu nadbytečná, fakt ovšem je, že se v ní pro změnu předvedl orchestr jako stmelené těleso, které se dokáže do hry jaksepatří „obout“.
