Začalo to hezky. Na konci jsem se vypotácel z Rudolfina, nevěda hrubě, zda mám či nemám být vděčen za to, že jsem přežil svou smrt. Myslím, že jsem nebyl sám. Ale pěkně popořádku.
Úsměvný papá Haydn otevřel večer velmi slibně, i když tentokrát nebyl zas tak úsměvný, spíše překvapivý a lehce zneklidňující. Symfonie fis moll č. 45 „Abschied“ („Na odchodnou“) je vlastně vtipným diplomatickým vzkazem Haydnovu chlebodárci a zaměstnavateli, knížeti Esterházymu, že už byl nejvyšší čas k návratu z letního sídla do Eisenstadtu, kde všichni muzikanti měli své rodiny. Její dnešní, docela četné, uvádění je však zcela ospravedlněno především jejími mimořádnými hudebními kvalitami. Česká filharmonie hrála pod robustním gestem Thomase Adèse v komorní sestavě (2 cb, 3 vc, 4 vle atd.), která se v proslulém Finale, jež dalo Symfonii jméno, ještě postupně rozpadá, jak muzikanti postupně odcházejí, zhášejíce své svíce. A hrála znamenitě, předvádějíc více než svůj standard. Zaujala hned allegrová věta svou turbulencí, typickou pro Haydnovo období Sturm und Drang, v níž se blýskly jemně vypracované party smyčců. Pozoruhodné Andante, váhavě tonálně bloudící a otálející s návratem do hlavní tóniny A dur, velmi bizarní Menuet ve stejnojmenné tónině Fis dur, a samozřejmě vtipné Finale, melodicky i harmonicky svěží – to vše Thomas Adès u pultu filharmoniků zcela adekvátně podtrhl.
Po tomto výborném vstupu do večera následovala jedna ze značkových skladeb Maxe Brucha, jež se udržuje stále na repertoáru houslistů, vedle Koncertu g moll a Kol Nidrei pro violoncello a orchestr. Všechny čtyři věty Skotské fantazie Es dur, op. 46 (1880) jsou vystavěny na témata lidových písní a Bruch sáhl i po sólisticky uplatněné harfě, aby zvýraznil etnický prvek. Přiznám se, že spíše než skotskou notu slyšel jsem v díle konzervativní romanticistní střední proud, který se na posluchače valí z poněkud hustě a nepříliš nápaditě instrumentované partitury. Sólový part přednesl Josef Špaček a nezůstal mu nic dlužen. Společně pak s Janou Bouškovou přidali závěr ze Saint-Saënsovy Fantazie.
Thomas Adès se už profiloval jako výrazný operní tvůrce, který přispěl svými třemi operami k vítanému rozmnožení paradigmatu skomírající současné opery. Powder Her Face, jeho první dílo, uvedla v české premiéře na začátku roku 2016 brněnská opera, Bouří (2003) – osobitým zpracováním shakespearovského námětu – vzbudil zatím největší rozruch a v nedávné době jsme měli možnost zhlédnout i jeho operní zpracování Buñuelova surrealistického filmu, The Exterminating Angel (2015), jež je ještě důslednější než sám film. Totentanz (2013) je kompozice pro baryton, mezzosoprán a orchestr, která měla premiéru na londýnských Proms v témže roce. Je to ve všech složkách myslitelně komplikované dílo, nesporně jeho zatím nejambicióznjší projekt na poli vokálně-symfonickém, brutálně direktní deskripce tématu smrti, inspirovaná německými středověkými profánními texty a nástěnnými malbami katedrály v Lübecku, jež padly za oběť spojeneckému bombardování (spolu s varhanami, na něž hrával Dietrich Buxtehude). Adès tančí svůj orgiastický tanec ve stínu Elektry, jeho makabrózní fascinace tématem jde až za hrob, trýzní své hudebníky, zpěváky (Christianne Stotijn a Bjørn Waag) i posluchače – všichni musí tančit.
Opravdu všichni? Hrubá, nestrukturovaná zvuková hmota je v nejvyšších dynamických hladinách sluchově již stěží zpracovatelná – alespoň mé uši to již vzdávaly – a nebo za cenu, jež vylučuje jakýkoli estetický vjem kromě bolesti (což je jen stěží estetický vjem). V průběhu čtyřicetiminutové kompozice, otřásající svou sónickou brutalitou, během níž Adès tlačí na všechny, aby se spolu s ním nechali přiklopit víkem rakve, jsem si postupně ujasňoval, že to, co třímá v pravici, není dirigentská taktovka, ale prosektorův skalpel. Lisztova vize (Totentanz pro klavír a orchestr) je hrůzná svou bezprostředností, Saint-Saëns (Danse macabre) vás dostane svou estetickou distancí a modo francese – ale Adès vnucuje patologickou fascinaci smrtí. Na první jarní den, kdy se vše probouzí k životu? Trochu nevkusné.
