Závěrečný koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň, 26. 11. 2016) patřil Siru Andrási Schiffovi, jedné z největších hvězd současného pianistického nebe. Umělec si pro své pražské vystoupení zvolil velmi originální program – hrál poslední klavírní sonáty čtyř nejvýznamnějších vídeňských mistrů: Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozart, Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta.
Mozartova Sonáta č. 18 D dur, KV 576, jíž Schiff zahájil svůj recitál, zněla roztomile, něžně, hravě a její polyfonní plochy byly průzračné jak voda v lesní studánce. V následující Schubertově Sonátě č. 21 B dur, D 960 budil pianista úžas prostotou a zpěvností své kantilény (nadzemsky plynoucí volná věta). První věta Haydnovy Sonáty č. 62 Es dur, Hob. XVI:52, kterou uvedl Schiff po přestávce, měla při vší hravosti až orchestrální zvuk, její volná věta fascinovala originalitou pojetí a finální věta tempem, lehkostí a vtipem. První věta Beethovenovy Sonáty č. 32 c moll, op. 111 měla opravdový beethovenovský vzlet, její druhá věta pak jako by nás už převáděla někam do jiné dimenze. Okouzlené pražské publikum tleskalo vstoje a Schiff se za ovace odměnil pěti přídavky: tématem Bachových Goldbergovských variací, Schubertovým Impromptu č. 2 Es dur z opusu 90, dvěma čísly z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku (Frýdecká Panna Maria a V pláči) a první větou z Mozartovy Sonaty facile.
András Schiff disponuje ojedinělými úhozovými a tónovými kvalitami – jeho měkký zpěvný tón nabízí nespočet barev a nuancí, takže si umělec může dovolit hrát takřka celý večer v nejtišší dynamice. Nemenší obdiv si zaslouží jeho nesmírná fantazie, s níž dokáže pracovat s notovým textem a objevovat neustále něco nového. Naprosto neuvěřitelná je pak Schiffova práce s tichem – klavírista nechá každé myšlence dostatečný prostor, aby mohla vydechnout a aby mohla v posluchači doznít. Ticho je pro Schiffa zjevně stejně významné jako tón. S tím vším bezesporu souvisí i Schiffova nesmírná pokora, s níž „předává“ hudbu posluchačům. V jeho hře není nic okázalého, pianista sedí u klavíru naprosto klidně, bez jakéhokoli výraznějšího pohybu, a málem až působí dojmem, jako by hudba samovolně protékala jeho prsty od skladatele přímo k posluchači, či jako by k nám už dokonce přicházela z jiného světa. Celý Schiffův recitál jsem ten večer vnímal jako tichou sváteční meditaci – a možná ne bezdůvodně: při závěrečném potlesku jsem si uvědomil, že nás vlastně dělí jen pár hodin od první adventní neděle.
