Koncerty, které pořádá katedra bicích nástrojů pražské HAMU, se dávno vymykají rámci běžných školních koncertů. Ano, hrají na nich studenti oboru, ale jejich dramaturgie je od základů vedena povahou bicích nástrojů, jejichž přirozenou rolí je spojovat, komunikovat, zprostředkovávat. Pro letošní – březnový – koncert se s touto motivací spojily katedry bicích nástrojů obou tuzemských hudebních akademií, pražské a brněnské, s pražskou katedrou jazzové hudby a taneční katedrou a společně připravili program s tématem „Afrika“. Nutno dodat tématem vděčným, neboť africkou hudbu si většinou automaticky spojujeme s rytmem, a také s tancem a zpěvem – a na všechno se vrchovatě dostalo.
Jako platforma pro prezentaci studijních výsledků posluchačů oboru bicí nástroje obsáhl program ve výběru deseti položek hudbu pro melodické i nemelodické bicí, skladby, v nichž měli hráči možnost osvědčit pohotovost a zručnost v souhře i sólistické kvality – i ty většinou v rámci ansámblové hry (sólová byla pouze skladba N. J. Živkoviče To the Gods of Rhythm, a i ta jen do poloviny – pak se k Matěji Divišovi na djembe přidal na tentýž nástroj Daniel Mikolášek), kompozice psané pro bicí (od Emanuela Séjourného, Davida Friedmana, Miloslava Ištvana, Gene Koshinského, Matthiase Schmitta) i aranže (Fanfares Györgye Ligetiho) nebo perkusní performance (poslední tři čísla programu autentické africké provenience).
Od Séjourného Akadindy a Friedmanova Hand Dance, obou skladeb v podání posluchačů Martina Opršála (JAMU), po ochutnávku ghanské pop-music v kolektivní realizaci studentů kateder jazzové hudby a bicích nástrojů byl večer koncipován jako cesta ke kořenům, které jsou určitě životadárným zdrojem inspirace, třebaže střet kultur – jak bylo slyšet – není úplně snadné zvládnout. Zatímco obě zmíněné úvodní skladby obsazují marimbu (a xylofon) v podobě, která tomuto nástroji na koncertním pódiu velmi sluší – hudební proud je nesen rytmickou pulzací a vrstvením, Ištvanův Psalmus Niger je spíše svědectvím o vokaci a hledání. V době svého vzniku (1972), kdy byli vážnohudební tvůrci oslněni barevnými a zvukovými možnostmi bicích, byl jistě „bombou“, ale po téměř padesáti letech je to dílo hodně zatěžkané čímsi, co bych nazvala „partiturovým myšlením“ – s notovým zápisem v ruce lze možná jásat nad důmyslnou strukturací, při poslechu živé hudby se nelze ubránit dojmu, že kázeň je tu víc než svoboda.
V Ligetiho Fanfares překročil Jiří Slavík jako upravovatel (a současně i interpret – hrál klavírní part) hranice kultur, i žánrů, transformací původně klavírní etudy v skladbu akcentující její rytmicko-motorickou podstatu. Jeho šest spoluhráčů hrálo – na rozdíl od klavíristy – bez not, drželi se základní rytmické figury a byl to tedy zároveň i pěkný příklad spojení notované a (řízeně) improvizované hudby. O propojení kultur byla také Živkovičova skladba (hráč na djembe v ní současně i zpívá, přičemž základní melodický motiv je založen na jedné srbské duchovní písni), ostatně i David Friedman vede svou skladbu do jakéhosi chorálového zklidnění.
Kdyby někdo vešel do sálu Martinů kolem deváté večer, sotva by ho napadlo, že se nachází na koncertě takzvané vážné hudby. Na pódiu se tančilo (napínavou choreografii předvedli Linda Fernandez a Rafael del Busto ve Schmittově skladbě Ghanaia – na marimbu hrál Lukáš Brabec), zpívalo i jamovalo. V jednu chvíli ovládla pódium skupina Batocu, jejíž členové nejen tančí a zpívají, ale rovněž bubnují. Myslím, že to mohlo být vyvrcholení večera – skladba z afrického pop-žánru „highlife“, jíž koncert skončil, byla už pouze zmnožením, nebo možná rozředěním všeho, čeho se nám do té doby dostalo. Mám pro to plné pochopení, protože všechny spoluúčastné katedry věnovaly koncertu nesmírnou péči, ladily program na přípravných workshopech a všichni určitě stáli o to předat publiku co nejvíc z energie, která jejich spolupráci provázela.
A nebylo to znát jen z pódia (nesmím opomenout Koshinského Dance of the Drums, v němž Radek Doležal a Ladislav Bilan předvedli artistní virtuozitu, empatii v souhře a navodili jiskřivou komunikativní atmosféru), ale i v nápaditosti a pružnosti organizátorů v průběhu koncertu, když bylo například na poslední chvíli potřeba přidávat židle, protože sál Martinů byl plně obsazen, nebo když se Daniel Mikolášek musel ujmout – kromě úvodního slova – i informativní moderace, protože pro četné návštěvníky už nevyzbyly tištěné programy.
Přese všechno řečené se na koncertě trochu svářel artificiální a non-artificiální rozměr prezentované hudby. Stejně jako v Ištvanově skladbě nejde jen o z analytického hlediska dokonale promyšlený konstrukt, nýbrž také o to, zda hudba při živém provedení působí bezprostředně nebo s ní může posluchač navázat kontakt až při opakovaném poslechu či poslechu s partiturou v ruce, tak v programu včerejšího koncertu nešlo jen o výběr skladeb k prezentaci hráčského umění studentů na předem atraktivně stanovené ose od vážna k populáru. Každá ze skladeb má v sobě zakódovánu i akustickou realitu svého provozování – jazz a Afrika byly v programu do značné míry příspěvkem ze strany jazzové katedry, která má dobrou zkušenost s festivalem Jazzové nádvoří, a některé z položek koncertu by se, myslím, lépe vyjímaly ve větším prostoru nebo i v plenéru.
Bicí nástroje, hudba a literatura pro ně, jejich výroba, jejich koncertní (a jiná) prezentace a další související záležitosti jsou dravým magmatem, které se hrne a živelně rozlévá, je to sama živá přítomnost hudby a to je právě to, co lidi oslovuje. Koncert byl – jak se ostatně dalo čekat – jedinečným zážitkem a nic bych nedala za to, že potlesk a jásot posluchačů vylétl v intenzitě ještě nad decibely na pódiu.
