Náplní předposledního koncertu letošního Podzimního festivalu duchovní hudby s názvem „In the Spiritual Mood“ se v sobotu 16. října v olomouckém kostele svatého Cyrila a Metoděje staly černošské spirituály. Na nepatrnou chvíli jsme se tak mohli ocitnout v americkém prostředí. A přestože na sobotním koncertu afroameričtí zpěváci neúčinkovali, sólisté komorního sboru Martinů Voices se v nemalé míře skutečné energii černošských duchovních písní značně přiblížili. A označení sólisté proto, že se každý z nich mimo dokonalé společné semknutí v jeden celek zcela očividně soustředil také na svůj maximálně precizní pěvecký výkon, díky čemuž vzniklo uskupení, které si svojí energií dokázalo pohrávat i se svým publikem.
Jádrem tvořící se energie se stal především Lukáš Vasilek, dirigent sboru, jehož nekonečný elán po celý večer burcoval členy ansámblu ve skladbách nejen zcela zjevně radostných a živých, ale i těch zakládajících si zejména na sdělnosti předávaného obsahu, které by bez správné energie těžko posluchače přesvědčily.
Podmanivou atmosféru vytvořili členové sboru ihned s úvodní skladbou Motherless Child pro mezzosoprán a smíšený spor a cappella, jež započala tichým, přesto však velmi znělým a rezonujícím brumendem sólistka Ludmila Kromková, členka Pražského filharmonického sboru, jejíž tmavě sametový hutný hlas však lze zařadit do altového oboru. Ze všech pěvců snad nejvíce dokázala přiblížit posluchačům nádhernou barevnost černošských spirituálních písní.
V následující skladbě Ain’-a That Good News! ansámbl mimo precizní a výraznou rytmiku překvapil uchvacujícími a bohatými kontrasty v rámci dynamické škály. Ve třetí písni Soon Ah Will Be Done pak zpěváci deklamovali zřetelně ve velmi tichém pianu, přesto s hbitostí bez náznaku zpomalení či úpadku energie, ba naopak, o to více bylo možno nabýt dojmu vzrůstajícího napětí.
V nadcházejících třech skladbách se představili další sólisté, kterýmž byly písně určeny, a za klavír pak usedl sám dirigent. Kromě již zmíněné Ludmily Kromkové vystoupila také Jana Kuželová, která svým výraznějším vyšším hlasem se světlejší barvou tvořila nápaditý kontrast k tmavším alikvótům předešlé pěvkyně. Přednes obou sólistek působil příjemnou přirozeností, samozřejmě bez jakýchkoliv pěveckých technických obtíží. Avšak nebývalou vřelostí, čemuž bez pochyby napomohl zpěv zpaměti daného partu, okouzlil zejména tenorista Tomáš Fiala, jehož zpěvní přednes vynikal především plynoucím legatem. Tuto přednost umocňovaly taktéž velmi jemné mimické pohyby. Hudební přednes Tomáše Fialy tak jednoznačně pohladil po duši. Spolu s Janou Kuželovou jsou taktéž členy Pražského filharmonického sboru.
Samostatnou řídící jednotkou se stala mužská část sboru, jíž byla určena skladba s názvem We Shall Walk Through the Valley in Peace a jejíž totální semknutí se projevilo na mnoha různých místech, v nichž každý z pěvců udržoval stejné tempo, totožně frázoval a tvořil jemné postupně se jakoby dynamicky „vzdalující“ odtahy. O přesné a čisté intonaci netřeba hovořit. V závěru skladby došlo ke ztišení jemným brumendem soustředěním na barevné nuance dohromady znějících hlasů.
Neméně kvalitní výkon následně podaly dámy v písni Ain’t No Grave Can Hold My Body Down s doprovodem klavíru, za nímž usedl opět Lukáš Vasilek podporující živou rytmickou složku skladby. Umělkyně o svých profesionálních kvalitách přesvědčily zejména kladením důrazu na vhodná slova i noty a pestrou zvukovou škálou, včetně slyšitelného ponoření se altistek na moment do hrudního rejstříku.
Slovy stejnojmenné písně pro baryton a klavír Nobody Knows de Trouble vzápětí rozezněl akustické prostory Petr Svoboda mimořádně dlouhými frázemi a stejně přesvědčivým výrazem jako ostatní sólisté. Skladba By an’ by pak vybízela chytlavou melodií k prozpěvování si s účinkujícími. Stejně tak i další známá melodie Down by the Riverside s postupně rozrůzňujícími se jednotlivými hlasy, které v daném okamžiku vytvářely několikanásobně větší působící zvuk sboru, který samozřejmě však zůstal v totožném obsazení. I takové momenty nasvědčují o suverénním sólovém přístupu každého z pěvců.
Efektní závěr skladby Hold on! se svítivými vysokými tóny jedné ze sopranistek skvěle připravil následující skladbu Freedom Song s velmi nápaditým rytmem, který zde umocnil buben v rukou Mikhaila Pashayeva, který mimo jiné kromě operního zpěvu vystudoval na Akademii múzických umění v Praze právě hru na bicí nástroje. V tomto čísle se projevil vedoucí um Lukáše Vasilka, který volbou efektivního střídání temp bravurně vedl ansámbl, který přesně následoval jeho gesta gradující ke strhujícímu závěru. Opomenout nelze však ani bas Davida Vaňáče, který taktéž ve skladbě, byť chvíli, vynikl. Samotný závěr programu překvapivě nabýval kontemplativního a zklidňujícího charakteru díky písni Swing Low, Sweet Chariot, jež uvedla sopranistka Grazina Biernot.
Netypická, avšak nanejvýš originální dramaturgie koncertu odehrávajícího se v kostele sv. Cyrila a Metoděje, díky níž jsme mohli slyšet alespoň zlomek z hudební americké kultury, která byla blízká již Antonínu Dvořákovi, se stala příjemnou změnou v rámci celého festivalu. K tomu všemu v provedení špičkových českých i zahraničních umělců, kteří společnými silami svým posluchačům zprostředkovali uchvacující, mohu-li užít tohoto hodnocení, stěží zopakovatelný zážitek.
