5. koncert orchestrálního cyklu „Ti nejlepší“, který zazněl v pražském Sále Martinů, byl věnován dvojímu jubileu a památce významného českého dirigenta 20. století Václava Smetáčka ( 1906-1986 ). Velmi zajímavý a svým způsobem ojedinělý program představili podobně ojediněle zajímaví mladí interpreti. Akademičtí sólisté jsou výkvět nástrojových tříd hudební fakulty AMU, stejně jako s nimi účinkující skuteční sólisté koncertu – houslisté M. al-Ashab, M. Klodová, violistka M. Matoušková, cellistka J. Škodová a dirigent S. Bagnoud.
Nejprve zaznělo Divertimento (Serenáda č. 4) pro housle,violu a komorní orchestr H 215 Bohuslava Martinů (1819-1959), se sólisty Al-Ashabem a Matouškovou. Milana Al-Ashaba jsem již slyšel několikrát, a hned napoprvé mne překvapil vzácně přirozenou snadností, se kterou brilantně zvládal krkolomné virtuozity řady skladeb Paganiniho, Ernsta a dalších houslových čarodějů, jež mu tehdy k přehrávce naložil jeho profesor Ivan Štraus. Při hře Al-Ashaba vzniká dojem, že housle jsou jeho nejšikovnějším, nejvýraznějším a nejpřirozenějším orgánem a končetinou. Jsem přesvědčen, že se svým houslistickým talentem a hudebností má nakročeno mezi nejelitnější elitu houslistů. Violistka Martina Matoušková samozřejmě nemůže se svým temně poetickým nástrojem předvádět podobný kung fu balet jako houslový virtuos, ale v nádherné hudbě Martinů byla Al-Ashabovi rovnocenným partnerem sametového tónu, dokonalé intonace a přesné souhry.
Koncert a moll pro violoncello a orchestr op. 129 Roberta Schumanna (1810-1856) je podobně jako Dvořákův violoncellový koncert klenotem cellové literatury. Romanticky lyrické dílo sice postrádá výlučně virtuozní prvky, nicméně je interpretačně velmi choulostivé a náročné. Není asi ve světě sólisty, jenž by toto překrásné dílo neměl ve svém repertoáru. Jen kvůli možnosti porovnávání množství provedení a nahrávek je interpret postaven před úkol těžší a zodpovědnější, než je běžné. Skladba je však náročná i tím, že jednotlivé tři části plynule navazují attaca. Absolvenka profesorů Mirko Škampy a Miroslava Petráše Judita Škodová svým výkonem potvrdila, že patří mezi nejzajímavější a nejnadějnější české violoncellistky ( i violoncellisty! ) své generace. Zvláště mne zaujal krásný tón, jenž byl zřetelný jak v pp, tak i v obvykle méně zřetelných místech spodních oktáv či řadě šestnáctin. Její Langsam zpíval v teskně milostné touze, Sehr lebhaft se vyznačoval energickou lehkostí a přesností. Musím zmínit i výjimečnou kvalitu hráčů orchestru, kteří na její pasáže navazovali s přesností a plynulostí, kterou by jim leckterý proslulý orchestr mohl závidět. Dirigent však občas mohl orchestr víc tlumit, protože někdy zněl zbytečně silněji, než zvuk sólového nástroje potřebuje. Toto platí i pro následující skladbu.
Ondřej Kukal (1964) je jedním z neoriginálnějších a nejzajímavějších zjevů naší současné hudební scény. Houslista, dirigent, skladatel. Koncert pro housle a orchestr op. 7 napsal ještě koncem studií, a sám jej též provedl jako součást absolutoria. Dílo kypí elánem, energií, rytmem a nezapře autora houslistu. Osobně tento opus řadím mezi nezajímavější houslové koncerty přelomu 20. a 21. století. Houslistka Markéta Klodová náročný koncert vystřihla s jiskřivou bravurou hodnou hvězdy světových pódií. Byla dalším důkazem, že ve třídě Ivana Štrause se z talentu vyloupne maximum možného.
Koncert uzavřela Leonora č. 3 C dur – předehra op. 72 Ludviga van Beethovena (1170 1827). Při poslechu tohoto díla jako bych slyšel vzteklý šepot Mistra „Dejte mi pokoj s operou, chci psát symfonii!!“ … Je to však dílo génia hudby, a její dramaticko heroický náboj představili Akademici v sugestivní podobě. Ocenil jsem zřetelně vyjádřené dynamické rozdíly, záviděníhodnou intonaci a vysloveně komorní cit pro souhru a frázi. Vedení hlasů bylo zřetelné, šestnáctiny primů zářily přesností. Mám však pocit, že výše uvedené přednosti ansámblu byly spíše zásluhou vnímavosti, pozornosti a umění jeho členů, než nepříliš přesvědčivě působícího dirigenta Sébastiana Bagnouda, švýcarského frekventanta magisterského studia HAMU ze třídy docentů Koutníka a Svárovského.
Tento koncert řadím k těm nejzajímavějším, které jsem během roku slyšel.
