V neděli 17. září se uskutečnil koncert s neobyčejným obsahem i rámcem. Akademie klasické hudby, která pořádá mezinárodní festival Dvořákova Praha, uspořádala večer Akademie komorní hudby (AKH). Festival získal exkluzivní a mimořádně kvalitní program, interpretační akademie prestižní platformu, aby vyšla ze záhudbí na mezinárodní jeviště.
Zakladatel a „otec“ AKH, violoncellista Tomáš Jamník, který ji řídí od roku 2015, ji v rozhovoru pro Harmonii charakterizoval mimo jiné takto: „Chceme, aby se u nás stipendisté soustředili pouze na hudbu. V hudebním životě se asi nelze rutině vyhnout, ale dá se s ní pracovat. Je důležité, s jakým duševním naladěním přicházím na hudební zkoušku. Naši náladu z přípravné fáze, během níž se stipendisté připravují spolu s lektory, přenášíme na koncerty, zpravidla tři nebo čtyři. Vedeme stipendisty k tomu, aby dokázali na vysoké úrovni zahrát tři čtyři koncerty za sebou. Tyhle zkušenosti jsou velmi cenné. Člověk si vyzkouší, jak jeho tělo a mysl funguje v různou denní dobu, na různých místech – v sále, pod otevřenou oblohou, při různých teplotách. Teprve potom se z něj může stát ostřílený hráč.“ (Kdo se chce dozvědět více, odkazuji na portál https://www.akademiekomornihudby.cz/)
Na Dvořákově Praze, před mezinárodním publikem ve slavné Dvořákově síni Rudolfina chtěla AKH předvést ve zhuštěné podobě to nejlepší. Tahouny večera byly tři lektoři – vedle Tomáše Jamníka jeho dlouholetý kolega a přítel houslista Josef Špaček a všestranný klavírista Roman Rabinovich. První část večera patřila hudbě Ernesta Chaussona. Jeho odkaz je sice skromný, ale zanechal výraznou stopu v evropské hudbě, jenže u nás si na ni troufne jen málokdo. Nic proti jeho kouzelným písním (viz například skvělá nahrávka Magdaleny Kožené), dojemnému houslovému Poemu, klavírnímu triu či klavírnímu kvartetu, ale pro mě představuje Chaussona nejbarevněji Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto D dur z roku 1891. Vždy jsem z něj měl pocit, že snad nejlépe zrcadlí francouzský pohled na konec století, že je ideálním vyjádřením duševního pnutí fin de siècle. V tvůrčí poetice nelze neslyšet vliv Césara Francka, Gabriela Faurého, velmi vzdáleně pak Claudia Debussyho a Eugèna Ysaÿe, ale ona prazvláštní melancholie, temnosvit, mlhovina, jemné vášně, kadlub romantiky a impresí je ryze chaussonovský. Sólový part provedl pan Špaček fenomenálně, co se týká nahrávek lépe než Accardo, určitě na úrovni Bella a naštěstí interpretačně zcela jinak nežli Heifetz. Roman Rabinovich hrál z tabletu výborně, i když bych si uměl představit měkčí a barevnější klavír. Studentská čtveřice byla skvěle sehraná a společně snad i dýchala, takže si určitě zaslouží vystoupit z anonymity: David Hernych – prim, Natálie Toperczerová – sekund, Daniel Macho – viola, David Pěruška – violoncello.
Dvořákova Praha je co se týká uvádění současné hudby opatrná, ale pakliže se pro něco rozhodne, je to trefa do černého. Světová premiéra skoro přídavkového Ďábelského rozmaru pro violoncello, dechové nástroje a bicí Jiřího Gemrota byla v podání Tomáše Jamníka elegantně virtuózní, vtipná a poslechově příjemná, což bylo dáno nejen všeobecně špičkovou interpretací, ale též pevným ukotvením ve 20. století. Skutečně radostná interpretace i poslech, přestože Jamníkovo provedení Capriccia Jana Nováka na letošním Pražské jaru bylo kompozičně ještě vtipnější. Dechový „doprovod“ byl naprosto dokonalý, takže opět jmenný seznam: Tomer Amrani, Eliška Bošková – flétny, Sylvie Neumann Schelingerová – pikola, Tereza Tourková, Štěpánka Andělová – hoboje, Anna Paulová, Kateřina Škardová – klarinety, Adam Pištěk, Iva Burýšková – fagoty, Petr Sedlák – kontrafagot, Jindřich Vobořil, Alois Stavárek – lesní roh, Zdeněk Pazourek – kontrabas, Ayane Kondo – xylofon, bič.
Tři patroni a lektoři se sešli v Concertinu pro klavírní trio a smyčcový orchestr z roku 1933 Bohuslava Martinů. Silná inspirace formou concerta grossa dává tušit nejen tehdy dobově oblíbenou škatulku neobaroka. Aby tato radostná hudba zazářila, musí se hrát radostně, nadšeně, zamilovaně. Interpretace byla skutečně radostná, nadšená, ba zamilovaná do Martinů, tedy autentická. Nejlepší, jakou jsem kdy slyšel! V tomto případě bude zasloužený seznam nejdelší: prim – Filip Zaykov, Terézia Hladíková, Eliška Kukalová, Marek Pavlica, David Hernych, Asako Someya, sekund – Klára Lešková, Markéta Anna Peldová, Kateřina Krejčová, Vilém Jirsa, Natálie Toperczerová, viola – Anežka Jiráčková, Karolína Franclíková, Daniel Macho, Elnara Taghizade, violoncello – Filip Rufer, Alessandro Mastracci, David Pěruška, kontrabas – Tomáš Karpíšek, Zdeněk Pazourek. Zvuk orchestru byl překvapivě homogenní, příjemně barevný a tento večer jsem měl pocit, že všechny mladé hudebnice a všichni hudebníci by se bez problému dostali nejen do kvalitních orchestrů, ale mohli být členy komorních formací.
