Slavný soubor Alban Berg Quartet přilákal do Rudolfina mimořádné množství milovníků komorní hudby, kteří si nenechali ujít možnost slyšet jej živě. Umělci připravili program, který oprávněně sliboval velký zážitek: Mozartův Kvartet B dur KV 589 , Janáčkovy Listy důvěrné a neznámé dílo soudobého německého skladatele Wolfganga Rihma – Kvartet č. 4 . Začnu-li touto pro nás posluchačskou novinkou, kterou komponista souboru věnoval, pak jedině konstatováním, že nezvykle koncipovaná třívětá skladba (dvě rychlé věty a závěrečná pomalá) dostala v podání Alban Berg Quarteta pronikavě atakujícího vyznění. Fascinující souhra hned v úvodu – drsné a nervní znění dlouhých akordů v unizonu, předznamenala napětí, které kvarteto vypínalo ke smírnému závěru první věty, aby je vyvolalo podobně „hořlavou“ hudební řečí skladatele ve větě druhé, pádící a expresivní. Třetí věta jako vzdálená ozvěna v pianissimu a v oparu flažoletů a pizzicat prostřela místo pro violoncellové sólo a stáhla se do ticha. Umělci vložili do interpretace tolik expresivního vkladu a instrumentálního mistrovství, že musela část ulpět na posluchačích a vtáhnout je do této intenzivní komorní výpovědi soudobého tvůrce. Úvodní Mozartův kvartet nebyl jen cudnou klasicistní skladbou, ale rozezpívanou, až rozevlátou spontánní interpretací. Blížila se k jakési pomyslné hranici toho, jak považujeme Mozarta za správné hrát, ale byla natolik silná, přitahující a vypovídající, že v každém případě upoutala. Zároveň hned v prvním díle večera ukázala na výjimečné kvality tohoto kvarteta, kde léta souhry prohlubují zvukové a výrazové propojení, aniž berou síly ke hledání nových a dalších interpretačních možností. Technické předpoklady jednotlivých hráčů na vrcholné úrovni toho byly základem. Snad pro všechny přítomné byly Janáčkovy Listy důvěrné intenzivně očekávanou příležitostí interpretační konfrontace tohoto na koncertních pódiích stále častěji uváděného díla. Snad právě pro to očekávání byl pocit z výsledku lehkým zklamáním, ač nelze ukázat přesným slovem v čem a proč. Bezprostřední dojem po poslechu bych formulovala slovy, že řada českých smyčcových kvartet toto dílo interpretuje minimálně stejně dobře, ba nuancemi líp. Prodchnutí intenzivním muzikantstvím, které dokázali vnést do Mozarta, jako by se v expresivně napsané skladbě nedostávalo. Nástroje vyznívaly jednotlivě, prolínání a útržkovitost, charakteristická pro tuto skladbu, neměla úplného stmelení, vyhrocené tempo jakoby nahrazovalo expresivnost – a přitom Listy důvěrné přeběhly, oslovily svou nekonečnou hloubkou, avšak nezanechaly ve mně stopu interpretační výjimečnosti, ani sžité výpovědi, jak tomu bylo u kvartetu Rihmova. Neznamená to, že výkon souboru neměl vysokou úroveň. Zanechal zvláštní stopu, nad jejímž zařazením váhám.
