Ukrajinsko-australský klavírista Alexander Gavrylyuk, který vystoupil 9. dubna 2018 v Rudolfinu na 7. koncertu I. cyklu Českého spolku pro komorní hudbu, se mezi světovou pianistickou špičku vyšvihl v roce 2005 – ve svých jednadvaceti letech, kdy se stal vítězem proslulé klavírní soutěže Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. Pro Prahu si připravil velmi pestrý program, v němž se předvedl jako neobyčejně všestranný umělec.
Svůj recitál zahájil Busoniho transkripcí Bachovy varhanní Toccaty a fugy d moll BWV 565. Toccatu pojal Gavrylyuk téměř až démonicky a onomu „démonickému“ vyznění napomohl i vizuálně – svými rozmáchlými gesty a neustále zdviženými lokty, které vypadaly jako roztažená netopýří křídla. Zato téma fugy začal hrát v andělském pianissimu, při kterém se tajil dech. Tímto úžasným pianissimem si otevřel prostor pro dlouhou, skvěle vybudovanou gradaci, přičemž ve vrcholu dosáhl zvuku srovnatelného s varhanním plénem. V následující Haydnově Sonátě č. 47 h moll Hob. XVI:32 jsme mohli obdivovat, jak inspirovaně a s jakou fantazií si pianista dokáže pohrávat s dynamikou, která se pohybovala v rozmezí od snového pppp k decentnímu mf. O krajních částech menuetové druhé věty se nedá napsat nic jiného, než že byly rozkošné, a ve finální větě, zahrané v hraničním tempu, se Gavrylyuk blýskl svou brilantní prstovou technikou. První část vystoupení uzavřel klavírista výběrem z Chopinových Etud op. 10. Překrásná byla v jeho provedení etuda č. 3 E dur s nesmírně jemně a citlivě hranou kantilénou. V etudě č. 9 f moll zaujal pianista výtečnou plastickou modelací a velkým dramatickým nábojem. Sextová etuda č. 10 As dur (pro mne vůbec nejpůsobivější z celého Gavrylyukova chopinovského výběru) měla bezkonkurenčně průzračnou architekturu, kterou Gavrylyuk navíc dokázal mistrovsky „provzdušnit“. Neméně dokonale byla vystavěná arpeggiová etuda č. 11 Es dur, zahraná, či spíše jakoby načrtnutá, s okouzlující lehkostí a bezstarostností. U rychlých etud – č. 8 F dur a č. 12 c moll „Revoluční“ – nasadil klavírista závratná tempa a ne všechno mu v nich vyšlo tak zřetelně, jak bychom mohli při jeho kvalitách očekávat. Na druhé straně ovšem docílil s těmito tempy řady překvapivých zvukových efektů.
Gavrylyuk je vysoce ceněn jako interpret Skrjabina a Rachmaninova a těmto autorům věnoval celou druhou polovinu večera. Technicky mimořádně náročnou jednovětou Sonátu č. 5 op. 53 Alexandra Skrjabina, v níž se střídají mihotavé debussyovské plochy s razantními bartókovskými rytmickými pasážemi, hrál umělec opravdu výborně a s obdivuhodným citem pro výrazové kontrasty. V následujících Rachmaninovových preludiích, vybraných z opusů 23 (č. 1 fis moll, č. 5 g moll) a 32 (č. 12 gis moll) si dopřál trochu „oddechu“, aby nabral síly na závěrečnou velkolepou Rachmaninovovu Sonátu č. 2 b moll op. 36. Tuto rozsáhlou třívětou skladbu pojal pianista téměř jako symfonickou báseň – s bohatými proměnami nálad a barev v první větě, s bezkonkurenčně poetickou a jedinečně zvukově nuancovanou větou druhou a s rytmicky strhující a zvukově vypjatou větou finální, v níž mu klavír burácel jako orchestr. Přestože musel být Gavrylyuk po této skladbě značně unavený, nenechal se nijak dlouho nutit k přídavkům. Nejprve zahrál – nepředstavitelně měkce a něžně – klavírní transkripci slavné Rachmaninovovy Vokalízy a po ní přidal posluchačům na dobrou noc neméně něžné Schumannovo Snění.
