Nedělní mimořádný koncert rozhlasových symfoniků proběhl podle očekávání za velkého zájmu hudební veřejnosti. Abonentní koncerty tohoto tělesa mají svojí stálou vysokou kvalitu, ovšem nedělní koncert ve Dvořákově síni pražského Rudolfina byl ojedinělý nejen výběrem protagonistů, ale také svým poselstvím. Večer uvedli generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral a velvyslanec Spolkové republiky Německo v Praze jeho excelence Christoph Israng jako jednu z významných událostí Ozvěn Česko – německého kulturního jara 2017, ojedinělého kulturního projektu, který čítá více než 100 kulturních akcí ve spolupráci českých a německých umělců. Punc jedinečnosti celému večeru dodal výběr dirigenta a sólisty. Ostatně oficiální název byl Mimořádný koncert s Alexanderem Liebreichem, mimo jiné uměleckým ředitelem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích, který má k rozhlasovým orchestrům přirozeně zjevné sympatie a to se projevilo i na jeho přístupu k našim rozhlasovým symfonikům.
Hned v úvodní Studii pro smyčce Pavle Haase (1899 – 1944) Alexander Liebreich uplatnil praxi z období působení jako hlavního dirigenta a uměleckého ředitele v Mnichovském komorním orchestru (2006 – 2016). Běžně toto desetiminutové hudebně silné dílo slýcháme v malých obsazeních komorních orchestrů, kdy se ztrácí mnoho z původně zamýšlené zvukové intenzity. V neděli jsme měli možnost prožít působivost tohoto díla při plném obsazení velkého tělesa. Byl to zážitek. Liebreich s rozhlasovými symfoniky pracoval tak jako s malým komorním orchestrem, kdy v menších obsazeních záleží skutečně na každém hráči a každé notě. Ovšem pokud se stejným způsobem přípravy podaří zvukově sjednotit větší těleso, efekt je mimořádný. Díky precizní práci a pozornosti všech hráčů orchestr zněl mimořádně plasticky a zároveň s jemnými propracovanými odstíny ve vedení hlasů, což Liebreich dokonale předvedl hned krátce po úvodu v náročné fuze čerpající z témat moravské lidové hudby. Haas Studii pro smyčce psal v Terezíně jako své poslední dílo. Měsíc po premiéře zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Skladba velmi dobře zapadla do celkové dramaturgie koncertu i poselství Česko – německého kulturního jara 2017 – „vztahy mezi Německem a Českem jsou lepší než kdy dřív, ale nezapomínáme na minulost“.
Vrcholem první poloviny koncertu byl ovšem Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 Dmitrije Šostakoviče. Sólista Alban Gerhardt předčil mnohá očekávání, která tuto současnou hvězdu německé klasické hudby provází. Z přátelských gest bylo evidentní, že se oba krajané dobře znají a vystoupení si skutečně užívali. Ovšem je třeba dodat, že si koncert zjevně vychutnávali také díky skvělé spolupráci s orchestrem. Šostakovičův koncert je totiž mimořádně náročný nejen pro sólistu, ale také pro orchestr (ostatně koncert byl psán přímo pro legendárního Mstislava Rostropoviče…). Obzvláště je nutné vyzdvihnout a ocenit dechovou sekci, protože celý koncert prostupují náročná sóla a nejvíce exponovaný je z tohoto hlediska lesní roh. Velké sólo přednesla naprosto úchvatně Jana Švadlenková (zástupkyně vedoucího skupiny lesních rohů) a není divu, že jí na závěr koncertu Alban Gerhardt nechal po hráčích postlat své květiny jako dík. Alban Gerhardt začínal svou kariéru v roce 1991 skutečně velkolepě – jako sólista Berlínských filharmoniků. Patří k tomu typu umělců, které náročné koncerty neunavují, ale hlubokým prožitím hudby dokáží znovu čerpat energii. Díky tomu na pódiích odevzdávají maximum. Tempo i energie, s jakou Gerhardt uvedl vstupní takty první věty, byly mimořádné. Bylo to, jako když na pódiu exploduje energická bomba… Během dlouhé první věty, kdy sólista hraje doslova v jednom tahu, Gerhardt nepolevil ani v tempu, ani v nasazení. Má silný nosný tón, který se nesl nad celým symfonickým orchestrem. Je to umožněno nejen díky jeho nádhernému mistrovskému nástroji od Mattea Goffrillera z roku 1710, ale především způsobu hry, kdy maximálně využívá váhu pravé ruky v kombinaci se sílou prstů při tvorbě tónů. Sledy obtížných dvojhmatů zněly na jeden dech v překrásné intonační čistotě. Po sršící energii v první větě o to více v kontrastu vynikla melancholická druhá větou, kdy Gerhardt v dlouhých táhlých melodiích doslova kouzlil se zvukem violoncella a plně si vychutnával akustiku Dvořákovy síně. Díky citlivosti dirigenta i orchestru posluchačům místy doslova běhal mráz po zádech. Celkovou náladu podtrhla i skvěle zahraná orchestrální mezihra, kdy Liebreich smyčce zkáznil do fantastického pianissima, které můžeme slýchat pouze u skutečně prvotřídních orchestrů. I tady se plně zúročila detailní práce se smyčcovou sekcí – s nádherně vystavěnými frázemi Liebreich pracoval jako architekt a vystavěl je do překrásné zvukové klenby. Náročné sólo následně attacca uvedlo živou třetí větu, ve které v obtížném partu Alban Gerhardt potvrdil svoje jedinečné technické schopnosti.
Symfonie č. 4 e moll, op. 98 Johannesa Brahmse byla dramaturgickým vrcholem. Způsob dirigování Alexandera Liebreicha vychází z klasické školy a jeho technika i celkové působení před orchestrem připomíná legendárního Carlose Kleibera. Zajímavé ale bylo celkové pojetí. Často slýcháme při provedení až přemíru majestátnosti, ke které toto veledílo svádí především dirigenty. Liebreich tu naplno prokázal své dirigentské umění i osobitost. Velkolepou Brahmsovu symfonii dirigoval s velkým nasazením, ovšem střídmě a velmi měkce, jakoby se stále držel zpět a dával prostor samotné hudbě. Své vize ale dokázal čistými gesty dokonale přenést na hráče. Ostatně jeho dirigentská technika je velmi čitelná a při tak jasných nástupech se musí hrát dobře každému orchestru. Souhra byla obdivuhodná a orchestr zněl velmi kompaktně. Po střídměji pojaté první i druhé větě vyznělo energické Scherzo v kontrastu skutečně divoce a lesk i dramatičnost Liebreich udržel až do samotného finále. Obrovský aplaus byl zasloužený. Alexander Liebreich dokázal z rozhlasových symfoniků precizní prací vytáhnout všechny jejich kvality a z jeho spokojeného výrazu bylo možné vyčíst, že se mu s orchestrem pracovalo velmi dobře. Nový šéfdirigent SOČRu zatím nebyl oznámen a vedení orchestru jistě vybere osobnost, která orchestr nejen dále povede, ale bude ho především rozvíjet. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo si po odchodu z nedělního koncertu pomyslel, že s tímto dirigentem by bylo SOČRu určitě dobře.
