Přišlo mi to nespravedlivé, že výsledkem koncertu České filharmonie 7. října v jejím domovském sále bylo, že večer ovládla třiatřicetiletá americká violoncellistka Alisa Weilerstein tak drtivě. Nespravedlivé k Janu Ryantu Dřízalovi, kterému uvedla Česká filharmonie premiéru skladby Kuře melancholik, i vůči šéfdirigentovi a hudebnímu řediteli Jiřímu Bělohlávkovi, který dal maximum energie do všech tří skladeb.
O světově prvním uvedení symfonické věty (symfonické básně, symfonické rapsodie?) Kuře melancholik lze uvést, že to byl jednoznačný úspěch. Skladba je tektonicky i formálně logicky vystavěná, má nadhled a vtip, který brání pocitu svírající melancholie. Je nejen povedená, ale podle mě až překvapivě zralá. Jan Ryant Dřízal (* 1986) tvrdí, že v ní není ani „dvořákovská melodičnost“ nebo „mozartovská hravost“, ani mahlerovský „celý svět“. Nicméně symptomy toho všeho jsem zde cítil. Vše bylo tak virtuózně přetaveno v osobitý rukopis, že byl zvukový vjem příjemný. Lze to vnímat v intenci pana Ryanta jako „souboj křehkosti duše s bezohledností hmoty“, jako „symfonickou báseň o soucitu v naší době“, ale posluchač si může do hudby vnést vlastní představu, imaginaci. Skladatel navíc přesvědčil nejen dirigenta, ale i orchestr, který byl evidentně vstřícný a udělal pro první uvedení maximum. (Škoda, že vedení České filharmonie je v uvádění skutečně soudobé symfonické hudby tak opatrné. Možná bychom byli překvapeni výsledkem i přístupem filharmoniků.) Na pár místech jsem měl pocit, že mohl být finální tvar jemně krácen, ale to nic nemění na příjemném dojmu z premiéry.
Nejslavnějším interpretem konečné verze Sinfonie concertante, op. 125, Sergeje Prokofjeva byl Mstislav Rostropovič. Alisa Weilerstein zahrála těžký part neslýchaným způsobem. (V tomto případě na rozdíl od Dvořákova cellového koncertu veskrze pozitivním. Působilo to na mě, jako by byl koncert napsán pro ni.) Skladbu pro mě vlastně znovu objevila. Každý takt pulzoval, žádný tón nebyl pouze „odehrán“. Byla to čtyřicetiminutová interpretační báseň! Orchestr, dirigentem přesně vedený, s ní vzorově spolupracoval. Vrcholné dílo violoncellového repertoáru 20. století znám z živých koncertů a z nahrávek (Rostropovič, Mørk, Schiff, Chang, Harrell, Capuçon, Gerhardt), ale tak sugestivní provedení jsem ještě neslyšel. Bonusová tečka sólového Bacha uvedla pak plné Rudolfinum do sférických výšin. (Paní Weilerstein by měla všechny suity natočit!) Česká filharmonie si však relativně častou spoluprací s touto mimořádnou umělkyní na sebe ušila bič. Obtížně bude hledat jiné cellisty do svých abonentních koncertů, kteří by v konfrontaci s ní uspěli…
Dojem z provedení Beethovenovy Páté symfonie po prokofjevovském šoku? Výborné, ale ne ohromující či osudové. „Osudová“ v c moll zněla krásně, elegantně, plnohodnotně, měla všechno, co se od Beethovena očekává – napětí i graciéznost, drobná sóla (například pikola) i skupinové vstupy měly lesk. Na konci jsem byl sice spokojený, ale „pouze“ klidný. Možná mohlo být provedení přesnější, vylehčenější, smyčce měly mít více drivu… Vlastně ani neumím napsat, čím to bylo. A tak stále čekám na symfonického Beethovena v Praze, po němž bych mohl napsat, že jsem byl svědkem dějinné chvíle v životě lidském… Díky za Prokofjeva. Snad Alisu Weilerstein uslyšíme v Rudolfinu hrát i díla skladatelova souputníka Dmitrije Šostakoviče.
