Amsterodamská De Nederlandse Opera uvedla Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky s neobyčejným diváckým ohlasem, což do jisté míry i „posvěcuje“ všelijaké inscenační nedostatky. Režisér představení Richard Jones patří ke koryfejům soudobé operní režie a není tedy divu, že své aktualizační tendence „propašoval“ také sem. U Lišky Bystroušky aktualizace zdánlivě tolik nevadí, ale přece jen Janáčkova a Těsnohlídkova liška, zrozená v bílovických lesích nedaleko Brna a „vychovaná“ v jezerské myslivně, je také obklopena lidmi, a ti všichni žijí stylem 20. let minulého století, ne tedy dnes v době televizních seriálů a všelijakých jiných masmédií. Tehdy ovšem chodit do hospody na pivo a zahrát si tu mariáš byl vrchol dosažitelné zábavy, a že revírníkovi utekla z myslivny chycená liška, je problém prestižní, který prožívá nejen on, ale celá vesnická komunita. Třebaže jsem nepostřehl nic palčivě aktuálního, coby snad dobový posun opravňovalo, vadily mi ony soudobé kostýmy, starosvětský obrázek slavných Lolkových ilustrací se pokoušela amsterodamská Jonesova režie nahradit jakýmsi pseudokoloritem vesnického života. Jistě, aktualizace v podstatě nezasáhla jevištní obraz zvířecího světa. Kostýmy byly hodně naturalistické, namísto lesní havěti byl především hmyz, ale jistá stylizace tu byla patrná a měla svůj řád. Navíc většina situací kolem příhod lišky Bystroušky byla pojednána vtipně a nápaditě, ať už hašteření se psem na dvoře, nebo rdoušení slepic, scéna s jezevcem včetně pointy – močení, které ho z nory vyžene, scéna námluv, burleskní výstup sovy a sojky či úloha datla coby zvířecího „faráře“. Vedle lišky se celkem zdařile pitvořila celá plejáda zvířecích, především hmyzích figurek, která byla ovšem proti lidské „smečce“ naprosto bezmocná. Vznikla tak hořce laděná taškařice o tom, jak si člověk – „pán tvorstva“ – přírodu podmaňuje, vysává, uzurpuje, tyranizuje a všemožně vykořisťuje. Závěrečná apoteóza přírody, revírníkův monolog „Je to pohádka či pravda“ působí potom logicky jako pěst na oko, jako trpký výsměch vlastnímu jednání a uvažování nejen samotného revírníka, ale i všech ostatních lidských postav.
Namísto Janáčkovy myšlenky všeobjímajícího přírodního panteismu, věčného koloběhu osudů a životů, vytváří amsterodamská inscenace obraz lidského života spíše jako věčné klopýtání a potýkání se s nicotnými problémy a banálními touhami.
Režie ovšem selhávala i v detailu. Pivo se servíruje v lahvích namísto obyčejných vesnických půllitrů, navíc je sem vmontována scéna, kdy skupina rozlícených ženských přijde za farářem do hospody a vlastně ho z vesnice vyženou. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Diskutabilní byla i scéna (Antony McDonald , rovněž výtvarník kostýmů). Na jevišti byla jakási amfiteátrově okrouhlá výseč s řadou schodů, kde se veškerý děj odehrával. Chvíli trvalo, než jsme si zvykli na schody v lese nebo na dvoře myslivny, ale nakonec to bylo prostorově celkem únosně zvládnuto, z provaziště byly spouštěny masivní výtvarné segmenty jako kurník nebo nálevní pult a schody jako takové jsme přestali vnímat coby reálný prvek charakterizující jednotlivá prostředí, ale jako čistě scénografickou záležitost.
V duchu negativního obrazu člověka byla vedena i charakteristika jednotlivých postav – revírník (Dale Duesing ) byl pojat jako neurvalec, rabiát, který lišku nejprve chytí, zbaví svobody, uváže a posléze nemá jinou touhu, než ji zastřelit. To provede nakonec pytlák Harašta (Robert Poulton ) v kožené bundě, který je tu prezentován jako prototyp nebezpečného grázla a desperáta. Rechtor (John Graham-Hall ) i farář (Alexander Vassiliev ) jsou směšní a podivínští, hostinský Pásek (Tom Haenen ), jeho frivolní žena (Annett Andriesen ), rázná semetrika paní revírníková (Ellen van Haaren ), doplňují galerii lidských postaviček. Nezbední kluci – Frantík (Tomoko Makuuchi ) a Pepík (Janine Scheepers ) – dotvářeli v radosti týrání lišky obraz vrozené lidské potřeby mučit očekávajíce (efekt zpětné vazby) sténání tvora, což je silně vzrušuje, ba rozradostňuje. Kdepak by mohli mít pocit, že budou postaveni do situace, kdy liška zpočátku vrčí, a protože kluci nepřestanou, ale naopak přitvrdí, neočekávajíce přirozenou reakci zvířete, rafne nakonec jednoho z nich do lýtka.
Inscenace měla štěstí na představitelku titulní role. Rosemary Joshua jako liška Bystrouška hýří všemi barvami, má typicky „samičí“ půvab i razanci, ve scéně námluv je lyricky roztoužená, v konfliktu s lidmi až agresivně bojovná. Ve scéně, kdy provokuje Haraštu, zní její „bít, zabít, jen proto, že su liška!!!“ doslova jako memento celé inscenace, její následná smrt dostává nebývale tragický akcent. Po jejím boku si dobře vedla i Hannah Esther Minutillo jako lišák, skvělý byl dětský sbor liščat a případně vyšly i další zvířecí epizody: ufňukaný, sebelítostivý pes Lapák (Monique Scholte ), zarputilý jezevec (Patrick Schramm ), klevetivé lesní drbny – sova (Marion van den Akker ) a sojka (Ineke Berends ), směšně důležitý datel (Madieke Marjon ) i lidskou krví zpitý komár (Terence Mierau ), jakož i další role.
Dirigent Lawrence Renes s orchestrem Nederlands Philharmonisch Orkest podali opravdu znamenitý výkon. Dirigent Renes rozezpíval janáčkovské melodie, kde to jenom šlo, skvěle mu vycházely zejména orchestrální mezihry mezi jednotlivými obrazy, vrcholem byl „Bystrouščin sen“ ve druhém obraze. Jinak ctil Janáčkovu sršatou úsečnost a jednotlivé repliky vždy směřovaly k vtipné pointě, humor se co chvíli přeléval z úsměvné naivity a veselé burlesknosti do až nelítostného sarkasmu a trpké ironie.
