Pod dojmem referencí na hru arménského mladíka Nareka Hakhnazaryana a rozhovoru, který poskytl našemu časopisu (viz HARMONIE 11/2016), jsem se rozhodl zajet 25. listopadu (první koncert zazněl o den dříve) do Ostravy, abych jej konečně slyšel hrát živě. Janáčkova filharmonie Ostrava jej totiž pozvala k provedení Symfonie-koncertu pro violoncello a orchestr e moll, op. 125, Sergeje Prokofjeva, díla, které se v Česku nedává příliš často. Hlavním důvodem je podle mě mimořádná náročnost sólového partu. Celý koncert řídil Petr Vronský, šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc.
Provedení Prokofjeva nebylo běžné. Sólista zvládl technickou stránku skladby s lehkostí vážky a jediné, co by se mu dalo vytknout, bylo několik intonačně ne zcela dokonalých frází v první větě. Orchestr pak mohl být právě v úvodním Andante přece jen „symfoničtější“. Druhou větu bych si pak dovedl představit svižnější. Nejen v třetí větě ukázal Armén, že nemá jen bezpečnou techniku, ale i vřelý, zvučný („masitý“) tón. Závěr měl být přece jen energičtější, expresivnější. Jinými slovy právě této hudbě svědčí, když sólista a dirigent chápou stejně kontrasty ježatosti a „ruské“ kantability. Mimochodem jeho provedení „kadencí“ bylo excelentní. Možná nemá tak silné charisma, jaké míval Mstislav Rostropovič, první interpret Prokofjeva, nebo dnes má například Sol Gabetta, ale poslouchat jej bylo neobyčejně příjemné. Cellista se s Ostravou rozloučil drobným přídavkem – stylizovaným ptačím zpěvem tklivé katalánské lidové písně v úpravě Pabla Casalse.
Jakkoliv druhé hostování Nareka Hakhnazaryana bylo pro Ostravu událostí, v hlavní roli byl pro mě ten večer Josef Suk a symfonie Asrael, dedikované „památce Dvořákově a Otilčině“, dvou bytostí, na kterých Sukovi osudově záleželo. Každé uvedení této geniální partitury je pro mě svátkem. Petr Vronský byl naprosto spolehlivý, klidný (někdy snad až příliš) a citlivě vedl orchestr k maximálnímu výsledku, kterého byl ten večer schopen. Bylo to provedení, jehož parametry by mohly konkurovat téměř jakémukoliv českému orchestru. Týká se to hlavně výborných smyčcových skupin (včetně báječných sólových vstupů koncertního mistra primů Pavla Doležala a koncertního mistra violoncell Jiřího Hanouska, přesné pizzicato), méně žesťovým nástrojům, které měly být v této hudbě měkčí a občas i jistější. Dirigent tvaroval hudební proud ve velkých obloucích, majestátně a hodně kantabilně, takže vše krásně dýchalo. V detailech jsem čekal více imanentní melancholie a expresivnosti. Pan Vronský v Asraelovi potvrdil, že je „stavitelem katedrál“, více syntetikem, nežli analytikem… Nekonečná píseň Josefa Suka, jež je nakonec spíše andělem života a smíření nežli smrti, se opět dočkala pozoruhodného výkladu. A způsob, jakým se Janáčkova filharmonie jako celek zhostila interpretace, je hoden uznání. Sugestivní tečkou za nevšedním večerem pak bylo závěrečné pianissimo… Asrael byl Prokofjevovi rovnoprávným partnerem. Vnější inspirací pak byla vzpomínka na někdejšího šéfa Státní filharmonie Ostrava Václava Jiráčka, jenž tragicky zahynul 24. 11. 1966!
Janáčkova filharmonie Ostrava to nemá snadné. Potřebovala by lepší sál, mám pocit, že v některých skupinách i lepší nástroje, více ekonomické jistoty a pravděpodobně i více zájmu veřejnosti (páteční koncert měl daleko do vyprodanosti), ale navzdory tomu všemu nabízí vysokou kvalitu, rok od roku se zlepšuje, a zajímavou dramaturgii. Jezdit do Ostravy za hudbou se skutečně vyplatí!
