Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. (Žalm 90/12)
Démoni a andělé pro dva sbory, smyčcový kvartet, saxofonový kvartet a pás – kompozice vytvořená v letech 2016-2019, je rozdělena do dvou částí propojených instrumentálními mezihrami v celkové délce 210 minut. Minoritský kostel byl ideálním místem s výbornou akustikou – nástrojové mezihry hrály doslova celým prostorem, velmi citlivě nasvětleným – dalo by se říci až mystický zážitek. Lera Auerbach celou produkci dirigovala světelnou taktovkou, která vytvářela pěkný vizuální efekt, ale mělo to i praktický důvod – pro sbor na kúru.
V první polovině jsme vyslechli část Démoni v provedení Cracow Singers pod vedením Karola Kusze a smyčcového kvarteta Quatuor Béla. Instrumentální prolog Gefangener Engel zněl z pásu už během příchodu publika. S naléhavostí a jistou zvláštností hudby uvedl do mystické atmosféry celého odpoledne. Text je složen ze 72 jmen démonů s autorstvím připsaným králi Šalamounovi a proložen verši žalmu 90 a 91. Druhá instrumentální mezihra nazvaná Anrufung der Schutzengel zněla během pauzy v provedení čtyř saxofonistů rozmístěných do čtyř stran uvnitř kostela – Raschèr Saxophonquartett společně s Vocalforum Graz pod vedením Franze M. Herzoga byli aktéry druhé poloviny díla – Andělé (text ze 72 hebrejských jmen andělů).
Provedení této náročné a dlouhé skladby bylo soustředěné, citlivé a vroucné. V hudbě Lery Auerbach nacházíme odkaz k židovské tradici i pravoslavné hudbě. Před očima mi naskakovaly Chagallovy obrazy- rozdvojenost umělce žijícího v exilu, velká ruská citlivá duše, plná nostalgie, emocí a utrpení. Sbor zpíval po celou dobu, jednotlivé hlasy se přirozeně prolínaly s nástroji, sóla i tutti. Bylo úžasné sledovat skladatelku, jak prostřednictvím své světelné taktovky maluje zvuky ztělesněné hudebníky. Jako výborný nápad se mi jevilo použití smyčcového kvarteta pro Démony, neboť smyčce dokáží vyloudit pestrou škálu všemožných uchu nelahodících i velmi líbivých, vábivých zvuků, zatímco saxofonový kvartet svou silou mnohdy připomínal andělské trouby Posledního soudu. Skladba je neobyčejně rozsáhlá a musím přiznat, že první polovina díla mi přišla zajímavější a kontrastnější, nicméně i to byl skladatelčin záměr – démoni v lidském světě jsou mnohem rafinovanější a mnohdy i krásnější. Závěr celého cyklu patřil až teatrálnímu basovému sólu z kazatelny. Lera Auerbach je silná osobnost, velká umělkyně renesančního záběru a je jen dobře, že zakotvila ve střední Evropě. Doufejme, že zde najde dostatek inspirace a podnětů pro svou další tvorbu.
„Pokud po skončení koncertu opustíte sál jako tatáž osoba, promrhali jste dvě hodiny svého života… Poslech a zkušenost hudby je aktivní proces. Nejde jen o to, posadit se a odpočívat, nýbrž o intenzitu života a smrti. To je důvod, proč stojí za to žít…“ (Lera Auerbach)
Rozhovor se skladatelkou bude na stránkách Harmonie následovat v nejbližších dnech.
Saiten – Tasten aneb Klavír jinak
O den později připravil festival Wien Modern na první pohled zajímavý projekt nazvaný Saiten-Tasten. Jednalo se o 21 hudebních studií/miniatur, jakými různými – jinými – způsoby lze vidět klavír jako nástroj. Kurátorkou večera byla Mathilde Hoursiangou, na klavír hráli Sylvia Kimiko Krutz, Luca Lavuri a Eriko Muramoto.
Klavír nabízí kromě klasické hry přehršel možností – pizzicato, flažolety, zadušené tóny, preparace, hru na strunách, bušení paličkami atd. S myšlenkou vidět klavír jinak přišli už Henry Cowell, John Cage nebo Erik Satie. Z jejich tvorby bohužel nezazněl jediný kus. Velmi jsem se na tento večer těšila, protože sliboval pestrou paletu komponistů různého věku a původu a tím i fantazii a kreativitu, různé úhly pohledu, zkušenosti.
Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! (Žalm 90/17)
Přítmí sálu Luciana Beria ve vídeňském Konzerthausu navodilo až meditační atmosféru, na projekčním plátně se vždy objevilo jméno autora a název skladby a poté měli diváci možnost vidět do „těla“ klavíru a sledovat, co se děje. Omlouvám se pořadatelům i čtenářům Harmonie za to, že nereferuji o druhé polovině večera, protože jsem jednoduše odešla. Stává se to u mě velmi zřídka, patřím k zodpovědným recenzentům, ale prostě jsem nudu, prázdnotu a bezstrukturnost jednotlivých skladeb nemohla vydržet. Snad jen v rámci workshopu na téma, co vše je možné s klavírem.
Jedinou skladbou, která mě zaujala z první poloviny, byla šestiminutová Mélodie à deux pro čtyřruční klavír od Alexandra Stankovskeho. Napsat kvalitní miniaturu není vůbec jednoduchá věc a nenechat se přitom unést na vlnách experimentu je ještě těžší. Ne vše, co vznikne v dílně autora, je hodno zveřejnění. Vzpomínám si na komentovanou prohlídku v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni (v rámci Wien Modern), kdy nám kunsthistorik před Raffaelovým obrazem Madonny s dítětem prozradil, že čtyřiadvacetiletý umělec před dokončením obrazu vytvořil přes sto skic.
