Přestože skladba Angels of Sorrow (Andělé smutku) gruzínského autora Giji Kančeliho, která dvojici posledních koncertů Filharmonie Brno (1. a 2. října) dala jméno, nakonec z preventivních důvodů nezazněla, podařilo se organizátorům nahradit dílo tak, aby zbytek programu nejen že neutrpěl, ale dokonce nabídnul i jiné, neméně zajímavé dramaturgické sdělení. Místo Kančeliho skladby totiž Filharmonie Brno zařadila Symfonii č. 32 G dur Wolfganga Amadea Mozarta, a tak se dvojice koncertů stala přehlídkou rakouského příspěvku k jedné z nejvýznamnějších forem artificiální hudby – k symfonii. Kromě Mozartova díla zazněla Symfonie č. 49 f moll „La Passione“ Josepha Haydna a ve světové premiéře také prodloužená verze skladby Herr K. entdeckt Amerika (Pan K. objevuje Ameriku) skladatele Kurta Schwertsika, jednoho z čelních představitelů soudobé rakouské hudby. Jako česká premiéra zazněla také Schwertiskova miniatura Schrumpf-Symphonie (Scvrklá symfonie). Orchestr brněnské filharmonie řídil šéfdirigent Dennis Russell Davies.
Večer zahájila Mozartova třívětá symfonie – mohlo by se zdát zbytečným zdůrazňovat počet vět hned takhle zpočátku, avšak právě struktura díla je v tomto případě obzvláště důležitá. Svoji formou skladba totiž připomíná italskou operní předehru, ze které symfonie, tak jak ji známe dnes, hudebním vývojem vznikla. Někteří badatelé navrhovali, že skladatel mohl dílo skutečně zamýšlet jako operní sinfonii, avšak současné poznatky tuto hypotézu nepotvrzují. Tak či tak se jedná o skladbu, která při své nevelké délce kondenzuje všechny silné stránky Mozartova kompozičního jazyka – veselou rozvernost i hřejivou něžnost, uhrančivou energii i křehkou lyriku. Orchestr Filharmonie Brno i Dennis Russell Davies mají pro Mozartovu hudbu pochopení, a kromě technicky povedeného výkonu, výtečné dynamiky a rytmické pevnosti dbali také na množství subtilních výrazových jevů, a to především v lyrickém Andante.
Ještě větší prostor pro práci s výrazem nabídla filharmonikům Symfonie č. 49 f moll Josepha Haydna – obzvláště první věta Adagio skýtá celou řadu drobných, avšak s ohledem na celkové vyznění zásadních hudebních okamžiků, které zůstaly-li by nevyužity, degradují Haydnovu hudbu až na takřka banální dílo nějakého méně zdatného komponisty. Orchestr však úvodnímu Adagiu dodal potřebnou naléhavost a velmi jemný a stále přítomný „neklid“, který prostupoval i do dalších vět. Což je také dobře – symfonie sice obsahuje i mnohem bezstarostněji laděné části, avšak její celkově vyznění se z tragického rámce nikdy plně nevymaní.
Co však udělalo z večera s kvalitně nastudovanými hudebními díly večer zcela mimořádný, byla dvojice skladeb Kurta Schwertsika. Herr K. entdeckt Amerika bylo již dříve premiérováno v Salcburku, v Besedním domě však ve čtvrtek a pátek zazněla rozšířená verze, kterou skladatel do podoby sedmivěté suity přepsal speciálně pro brněnské provedení. Ačkoliv je Schwertsik skladatel soudobý, jeho hudba patří spíše k ukázněnější moderně, která se tonálním a libozvučným postupům vůbec nebrání a dovede tak být přístupná i lidem, kteří jinak k současné hudbě hledají cestu jen velmi těžce. Již úvodní část Der Heizer (Topič) je směsicí tance, komiky a fortelnosti, skladatel navíc exceluje také v instrumentaci, a tak mnohdy nezbývá než žasnout nad barevnou vynalézavostí, která tu a tam „vystrčí růžky“ z tradičněji pojaté hudební faktury. Výraznou hudební složkou Schwertsikovy skladby je jazz, kterým skladatel přibližuje Ameriku první poloviny 20. století – autor se totiž inspiroval nedokončeným románem Franze Kafky Amerika, který se stal předobrazem také skladatelova baletu Kafka Amerika. Kromě laškovných jazzových poloh však dílo obsahuje také trýznivější, temnější a tesklivější části.
Provedení bylo příkladné – pochvalu si zaslouží obzvláště žesťové nástroje, které nebyly ušetřeny některých výrazněji exponovaných poloh a které se skvěle vypořádaly také s nutným jazzovým „feelingem“. Snad se tu projevil také fakt, že Dennis Russell Davies má k jazzu kladný vztah (jak svědčí jeho spolupráce s jazzovým klavíristou Keithem Jarrettem) a dovede jej orchestru citlivě přetlumočit.
Závěrečná Schrumpf-Symphonie patří sice svými šesti minutami rozdělenými do čtyř vět mezi kompozice již z principu jako svého druhu hudební vtip, avšak autor rozhodně neklesl k samoúčelnému humoru – navzdory své délce a ironii totiž dílo obsahuje řadu zajímavých skladebných postupů, stejně jako barevnou instrumentaci. A kupříkladu třetí věta Poco allegretto ma molto dolce pak již rozhodně žádným vtipem není. Ostatně i provedení Filharmonie Brno dalo jasně najevo, že se jedná o sice krátké, avšak precizního provedení hodné dílko. Orchestr držel výborně intonačně, dynamicky i rytmicky a také v otázce výrazu měli hudebníci zcela jasno.
Přestože Andělé smutku na koncert v Besedním domě nepřiletěli, podařilo se Filharmonii Brno i tak sestavit zajímavou dramaturgii, která ilustrovala nejen vývoj symfonie, ale také její možné další směřování. To vše ve výborném nastudování pod šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem a za osobní přítomnosti skladatele Kurta Schwertsika. Doufejme, že se tento povedený koncert nestane na další dobu rozloučením s prostorami Besedního domu ani s Filharmonií Brno. Teď je hudba totiž více než potřeba.
