Rezidenčním umělcem letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha je charismatický maďarsko-rakousko-britský pianista András Schiff. Jeho recitál ve Dvořákově síni pražského Rudolfina 17. září 2021 patřil k největším festivalovým magnetům – koncertní sál byl vyprodaný do posledního místa.
Schiff má rád českou hudbu, často ji uvádí na svých koncertech a pořídil také řadu nahrávek děl českých skladatelů. Jeho zásluhy o propagaci české hudby ocenila i Akademie klasické hudby, která umělci udělila prestižní Cenu Antonína Dvořáka za rok 2021. Také na svůj festivalový recitál přivezl Schiff českou hudbu: dvě díla Janáčkova. K nim připojil skladby dvou svých „erbovních“ autorů – Franze Schuberta a Roberta Schumanna.
Svůj koncert zahájil první řadou Janáčkova poetického cyklu Po zarostlém chodníčku. Už v úvodním čísle, nazvaném Naše večery, mne zaujaly krásné a neobvyklé barvy i dokonale přehledná výstavba. Oblíbený Lístek odvanutý hrál Schiff nesmírně prostě a průzračně, s velmi střídmou pedalizací. V prvních dvou taktech skladby Pojďte s námi! překvapil klavírista tanečně „vypíchnutými“ čtvrtkami v levé ruce. Při akordických plochách ve Frýdecké Panně Marii jako bych se ocitl v příšeří chrámové lodi. Celá tato skladba měla obdivuhodný tah a závěrečné pianissimo už jako by ani nebylo z tohoto světa. Skladbu Štěbetaly jako laštovičky hrál Schiff úžasně vylehčeným úhozem a navíc v ní objevil protihlasy, jaké jsem doposud nikdy od nikoho neslyšel. Skladby Nelze domluvit! a Tak neskonale úzko mi pak dokonce zněly natolik nově, až jsem měl pocit, že je slyším poprvé. Písničkové melodie ve skladbě Dobrou noc! zpívaly pod Schiffovými prsty sladce a dojemně, jako by přicházely z nebe. A závěrečná skladba Sýček neodletěl působila jako pokorná modlitba, přerušovaná zneklidňujícím houkáním sýčka.
Neméně barvité a nápadité bylo i provedení následujícího cyklu Tance Davidovců, op. 6 Roberta Schumanna. Schiff má skvělou techniku, kterou ovšem vůbec nevystavuje na odiv. I ta nejtěžší místa hrál naprosto uvolněně a bezproblémově. A znovu jsem v tomto díle, které je ve své podstatě pestrou mozaikou osmnácti náladových skladeb, musel ocenit, jak jemné úhozové nuance a jak zpěvný tón dokáže klavírista vykouzlit, jak citlivě reflektuje všechny změny náladových odstínů jednotlivých čísel a jak inspirovaně zachází s časem.
Po přestávce uvedl Schiff závažnou Janáčkovu Sonátu 1. X. 1905. Pianista vnímá Janáčka v mnohém jinak než čeští interpreti, což bylo slyšet už v „Chodníčku“ a ještě výrazněji v Sonátě. Jeho pojetí je osobité, ale přitom velmi přesvědčivé. Každá věta byla zřetelně vystavěná a bezpečně směřovala k jedinému vrcholu, při kterém až mrazilo v zádech. Schiff je mistrem v objevování vedlejších hlasů a v Janáčkově Sonátě jsme takovýchto „objevů“ mohli slyšet bezpočet. Víc než kde jinde jsem si pak v této skladbě uvědomil, jak významnou roli má v Schiffově hře ticho.
Klavírista hodlal původně uzavřít svůj festivalový recitál Sonátou č. 1 fis moll op. 11 Roberta Schumanna. Na poslední chvíli ji však nahradil nedokončenou Schubertovou Sonátou C dur D 840, zvanou „Reliquie“, v jejíchž půvabných melodiích mohl naplno uplatnit svůj měkký zpěvný tón. Okouzlené publikum si po doznění závěrečných akordů vytleskalo ještě tři přídavky. Pianista rafinovaně zůstal u jmen, která nás provázela po celý večer. Nejprve zahrál Schubertovu Uherskou melodii h moll D 817 a po ní Schumannova Veselého rolníka z Alba pro mládež. Před posledním přídavkem popřál Schiff posluchačům česky „dobrou noc“, načež zopakoval Janáčkovu skladbičku Dobrou noc!, kterou přednesl v první půlce svého recitálu. A tato dojemná „ukolébavka“ zdvihla nakonec obecenstvo ke standing ovation.
