Letošní podzim je pro pražské koncertní síně žní operních hvězd a těm, kteří touží po večeru plném „vysokých c“, dokonalých účesů, velkých rób a šustění obalu od hašlerek stran souseda, nezbývá než si z bohaté nabídky vybrat to pravé. Jedním z takových večerů byl i koncert rumunské sopranistky Angely Gheorghiu , jejíž příznivci 30. 10. zaplnili Smetanovu síň Obecního domu.
Repertoár večera nebyl nikterak překvapivý (kromě Händlova Ombra mai fu ) a zpěvačka se tak předvedla jako Verdiho Violetta (Parigi, o cara ), Donizettiho Adina (Caro elisir ) nebo Pucciniho Mimi (O soave fanciulla ) a publikum si samozřejmě získala Rusalčinou árií o měsíčku. Dirigent Tiberiu Soare měl zjevně plné ruce práce, aby zpěvačku při jejích nekonečných rubatech a rytmicky velice svobodomyslné interpretaci „pochytal“, s čímž si ale Angela Gheorghiu starosti nedělala. Vyžívala se v dlouhých nájezdech na tóny a v melodických vrcholech, ve kterých zněl její opojný soprán výborně. To bouhžel neplatilo o šedivé střední a nižší poloze, která se například v Ruslačině árii ztrácela kdesi v lesních tůních.
O euforický zážitek se ale u obecenstva zasloužil pěvecký partner Angely Gheorghiu, mladý brazilský tenorista Atalla Ayan , jenž zaplnil prostor objemným, kovovým hlasem, který mi bůhví proč od prvních tónů evokoval vzrostlý jasan (ano, rozporu mezi kovem a dřevem jsem si vědoma) – zdraví, přímost, silný kmen, ševelící listí a kdesi nahoře hrdá, majestátní špička. Navíc v kontrastu s trochu samolibou interpretací paní Gheorghiu působil jeho pěvecký výraz osvěžujícím, i když někdy mladistvě „nedopečeným“ dojmem. Nadšené publikum si několika ovacemi vestoje vyžádalo celkem šest přídavků (např. O mio babbino caro nebo Granada ) a hvězdný a velkými emocemi (nebo spíš gesty?) nabitý večer zakončila zpěvačka překvapivě rumunskou lidovou písní a capella.
