Dramaturgicky dobře postavený koncert Českého komorního orchestru (12. 2., Rudolfinum, Praha) by se dal označit jako „angloamerický večer“. Začal Serenádou pro smyčce Edwarda Elgara, pokračoval Brittenovou Serenádou pro tenor, lesní roh a smyčce a po pauze Händlovým Concertem grossem c moll z opusu 6, které vzniklo v Londýně a Stravinského Concertem in D , které pro změnu přišlo na svět v USA. Elgar byl moc příjemný, zvukově kultivovaný, pečlivě připravený a provedený. Takový Josef Suk v méně originálním vydání. Kompozičně mnohem zajímavější byl Britten, který nasadil pro oba sólisty vysokou laťku. Přestože tenorista Aleš Briscein , obávám se, nemá v tomto kusu u nás konkurenci, tak do úrovně brittenovského odborníka Iana Bostridge mu ještě v pěvecké úrovni a výslovnosti leccos chybí. Hornový part je snad ještě choulostivější, nicméně Ondřej Vrabec téměř vše virtuózně zvládl. Händel byl neokázalý a natolik komorní, že zde byl dirigent zbytečný. Naopak více než potřebný byl ve Stravinském. Andreas Sebastian Weiser udělal z Concerta in D, které ve skladatelově odkazu hraje spíše marginální roli, událost. Zvukově to bylo přímo učebnicově vzorové. Charakter večera ještě umocnil přídavek z Brittenovy Simple Symphony .
