Ankarská státní opera připravila na 27. ledna tohoto roku premiéru opery Aşk-I Memnu (Zakázaná láska) tureckého skladatele Selmana Ady. (Vůbec poprvé dílo zaznělo 23. ledna 2003 v tureckém Mersinu.) Skladatel, dirigent, klavírista a pedagog Selman Ada (1953) je významná osobnost soudobého tureckého hudebního života. V roce 1973 se stal nejmladším dirigentem Istanbulského operního orchestru. V osmdesátých letech 20. století studoval v Paříži. Působil také jako umělecký šéf operních orchestrů v Istanbulu, Izmiru, Mersinu, Antalii a Ankaře. Jeho skladby, převážně opery zazněly v Evropě, Asii, Africe i Austrálii. Aşk-I Memnu je jeho druhá opera.
Velmi zdařilé libreto Tarika Günersela vzniklo na základě stejnojmenné knihy Halita Ziyi Uşakligila (1867?-?1945). Nejslavnější opus tohoto spisovatele, považovaný za první turecký román v turecké literatuře vůbec, vznikl v letech 1898?-?1900. Zabývá se problémem manželské nevěry a je inspirován skutečným příběhem jedné z rodin žijících v bosporském zálivu. Melih Adnan je vysoce postavený a bohatý muž, vdovec. Ožení se s Bihter, o třicet let mladší ženou, jejíž matka má sama o Adnana zájem a je proti jejich sňatku. Bihter se zpočátku snaží začlenit do nové rodiny a získat lásku Adnanovy dcery Nihal. Ta ale víc důvěřuje své vychovatelce Mlle De Courton, která platonicky miluje jejího otce. Do domu přichází Adnanův synovec Behlül, který se snaží Bihter svést. Jakmile se mu to povede, ztratí o ni zájem. Ten přejde na Nihal, která mezi tím dospěla a které Behlül navrhne sňatek. Bihter už nemůže dále snést výčitky svědomí a milencovu zradu. V den Nihalila a Behlülova zasnoubení si bere život.
Selman Ada pracuje jak se znalostí tradiční odnože evropské hudby 20. století, tak s klasickou tureckou hudbu a s folklórními motivy. Obsazení orchestru je také v evropském smyslu tradiční, pouze bicí sekce je obohacena o tradiční folklórní nástroje – davul, küdum a kös. Velmi pěkného hudebního nastudování se ujal šéf orchestru Sunay Raşid Muratov.
Opera je rozdělena do dvou dějství, malebná scéna Nihata Kahramana – interiér domu Meliha Adnana – je příjemně nasvícena (světla Fuat Gök) a po celou operu se nezmění. Kostýmy Mine Erbek jsou dobové, ne příliš nápadité. Režie (Murat Göksu) je spíše aranží jednotlivých výstupů než uměleckou výpovědí. Jako ozvláštňující prvek je použit velký prázdný rám od obrazu, kterým se na začátku opery prolínají všechny hlavní postavy a ve kterém se na konci Bihter zastřelí. Druhým motivem jsou jakoby karnevalové masky šaška, které jsou pověšeny v kamrlíku Meliha Adnana, s jednou z nich si během představení pohrává (je snad výrobcem masek?) a v momentě, kdy drama vrcholí a má dojít k sebevraždě, si mužská část sboru masky nasadí a pokouší se o tanec. Nicméně právě díky tomu vyzní scéna namísto tragedie poněkud komicky. Sbor je vůbec nejslabší součástí představení (sbormistr Mustafa Erdogan). Objeví se sice jen dvakrát – v začátku a na konci opery, ale svým velkým a statickým obsazením úplně zničí intimní atmosféru celého jinak zdařilého představení.
Všichni hlavní představitelé jsou velmi dobrými herci, horší je to se zpěvem. Asi nejlepší ze všech bylo služebnictvo – taneční árie komorné Nesrin (1. dějství) v provedení Sedy Araci a nádherná lyrická árie Mlle De Courton (výtečně zazpívaná Oylun Erdayi; škoda, že tato pěvkyně nedostala v díle větší prostor) vycházející z tradiční folklórní písně ve 2. dějství. Hlavní představitelka Bihter Feryal Türkoglu, Çigdem Önol jako její matka Firdevs a Tuncay Kurtoglu coby Melih Adnan si s party poradili dobře, ale nijak výrazně. Nejhorší ze všech byl právě tenor svůdce Şenol Tahnli jako Behlül. Intonačně úplně mimo s neuvěřitelným vibratem.
Opera Selmana Adnana není žádná avantgarda. Její síla je v poctivém a citlivém přístupu k libretu a tématu vůbec. Pro evropské ucho může být právě ozvláštněním o turecké motivy zajímavá. Jakkoliv se současná proislámsky orientovaná turecká vláda o umění příliš, přesněji vůbec nezajímá (budova opery pochází z poloviny dvacátých let minulého století a od dob Atatürka, který se zasloužil o její vybudování, se s ní nic nedělo a je tedy pro současný operní provoz naprosto nevyhovující), provádí se díla místních soudobých autorů a divadlo je vyprodané a obsazené zvláště mladým publikem.
Na závěr si dovolím ocitovat skladatele z průvodního slova v programu: „Kdyby se lidé, kteří nám vládnou, pokusili zkultivovat svůj vkus, jsem si jistý, že by nám pak lépe rozuměli a my bychom pak lépe porozuměli jim.“
