Vlámská opera zakončila kalendářní rok nastudováním Candida Leonarda Bernsteina. Protože se hrálo i na Silvestra (včetně slavnostní večeře) jednalo se o logickou volbu. Je to dílo, které je plné humoru a optimismu. Kam zařadit Candida? Určitě se nejedná o operu a ani o operetu. Nazvat ho muzikálem je ovšem také chybné. Odpověď asi zní: Candide je Bernstein sám, skladatel, kterého díky své nenapodobitelné hudební řeči nelze zaškatulkovat. Bernstein nazval Candide‚ a comic operetta, tedy komickou operetou, jenže komické, přinejmenším úsměvné, jsou skoro všechny operety. Skladatel si napsal text sám, pomáhali mu John Wells a Hugo Wheeler a hlavně slavná Voltaireova satira o věčně optimistickém mladíkovi jménem Candide. Bernstein psal toto dílo v padesátých létech souběžně s West Side Story. Některé arie z Candide původně patřily do West Side Story a opačně. Co se úspěchu týče se ale obě skladby nedají srovnávat. Premiéra Candide (produkce Broadway) v prosinci 1956 v New Yorku (pouhých deset měsíců před premiérou West Side Story) nebyla vůbec úspěšná a Bernstein dílo několikrát přepracoval. O mnoho lepší to nebylo ani s Chelsea Version (1973) a New York City Opera Version (1982). Standardní verzi Candida představil Bernstein až v roce 1989 (necelý rok před svou smrtí) pro Scottish Opera a jen tuto poslední verzi také autorizoval. Tak se také hrála v Antverpách.
Opera si pozvala známého britského režiséra Nigela Loweryho . Lowery začal jako návrhář kostýmů, od roku 1996 také s velkým úspěchem režíruje ve velkých operních domech. Inscenaci ve Vlámské opeře vtiskl zcela svou vizi, postaral se nejen o režii, ale i o výpravu a kostýmy. Očekávání byla tedy velká, ale částečně zůstalo jen při nich. Na velké scéně se pohybovala miniaturní dekorace a nespočetná řada drobných rekvizit (tančící klozetní mísy, figury, které padají z výšky po zemětřesení, tělesné údy atd.). Lowery má mnoho režijních nápadů, viděl jsem jeho pět různých výprav a vždy se bylo na co dívat, někdy je toho ale tolik, že to až unavuje. Jedním z těch dobrých nápadů v Candide bylo, že text vypravěče byl reprodukován z amplionů, umístěných na vysílací věži. Je známo, že operní recitativy jsou často problémové, zde posouvaly děj vtipným způsobem. Představení bylo náročné na techniku a kostýmy přišly operu asi dost draho, sbor se sotva stačil převlékat ze scény na scénu. Kdo od Loweryho očekával jiskřivé a výpravné představení v americkém stylu byl určitě zklamán, výsledkem bylo spíše anglické školní divadlo na slušné úrovni.
Orchestr a sbor opery řídil jejich nový šéf, řecký dirigent Yannis Pouspourikas . Samozřejmě byly v interpretaci malé nepřesnosti a možná i méně swingu, ale lyricky laděné pojetí se k tomuto režijnímu obrazu hodilo. Hlavní role byly obsazeny mladými pěvci a oba se jich zhostili s úspěchem. Hlasově dobrě vybavený americký tenor Michael Spyres (Candide) vypadal trochu neohrabaně – nevím jestli skutečně neohrabaný byl nebo to jen hrál – ale k této roli to zcela jistě patří. Na stejně vysoké úrovni byla i kanadská koloraturní sopranistka Jane Archibald (Conegonde), která operní Evropu teprve dobývá. S přehledem jim sekundovala starší Američanka Karan Armstrong , známá nejen z broadwayových rolích, ale i jako výborná představitelka z různých Janáčkových oper. Hereckou roli Panglosse a Martina ztvárnil s přehledem skotský herec Graham Valentine . Candide v Antverpách určitě není ideální inscenace, ale kdo chtěl, mohl se bavit i s touto méně hranou – zůstaňme u Bernsteinova označení – „komickou operetou“.
Mirek Černý
