Vlámská opera v Antverpách uvedla pod vedením svého nového intendanta, Švýcara Aviela Cahna, nové nastudování nejznámější opery Camille Saint-Saënse Samson et Dalila . Dva roky se připravovalo izraelsko-palestinské režiserské duo Omri Nitzan a Amir Nizan Zuabi na inscenaci biblického příběhu. Chtěli hodně, ale asi proto dosáhli pohříchu málo. Jediné, co se povedlo, byla velká reklama, žádné inscenaci se v posledních letech nepodařilo dostat tolik místa v médiích, ještě než zazněl první tón.
Předehra před premiérou mi připomínala spíše módní populismus, než seriózní přípravu. Už volba dvou režisérů, kteří se společně s Palestincem Ashrafem Hannou postarali i o výpravu a kostýmy, byla nešťastná. Jak se ukázalo, spíše se pletli jeden druhému, než aby se dobře doplňovali. Interkulturní gesta typu – ukažme světu, jak skvěle dokážeme spolupracovat, se často minou výsledkem. Aby toho nebylo málo, napsala úvod v programové knížce evropská komisařka pro zahraniční věci Benita Ferrero-Waldner. Ještě před premiérou se také ozval židovský týdeník Židovské aktuality, který protestoval proti myšlence udělat ze Samsona sebevražedného teroristu. Ušlechtilé proklamace jsou hezké, ale nechme raději umění uměním a nesnažme se ve všem vidět současnou politiku. Chudák Saint-Saëns před skoro půldruhým stoletím netušil, jaký třesk vyvolá volbou biblického příběhu, který se odehrává na sice malém, ale velmi delikátním kousku země, zvaném Gaza.
Režisérský tandem vytvořil dvě pohybující se plochy, takže se někdy hrálo ve dvou patrech nad sebou a to byl dobrý záměr. Horší je to s obrovskou rudou květinou, která, po postelových scénách Dalily, uvězní Samsona. Teatrálně působivá je rovněž úvodní scéna, jenže předem nepřipravený divák je hned uveden do zmatků, režiséři převlékli Izraelity do kostýmů Palestinců. Některé scény jsou přímo směšné. Před 3. dějstvím, než Samson zboří Dagonův chrám, lépe řečeno vyhodí ho do povětří, protože Samsonovo tělo je oblepeno dynamitem, jsou nám servírovány přihlouplé scénky z každodenního života Židů a Palestinců, včetně vozíků ze supermarketů. A pak je tu sex, hodně sexu, představovaného vhodně a hlavně nevhodně. Režie chce na jeviště dostat vše, co působí na lidské city: sebevražedný terorista Samson (rozbušku dynamitu mu zapaluje malý hoch), samopaly, děti, dynamit, sex, intifádové scénky, dlažební kostky, bohaté a chudé, mučení à la Guantanamo…, jenže dojem je právě opačný – prázdnota.
Naštěstí je tu ještě hudba, i když ani výběr sólistů není ideální. Torsten Kerl (Samson) by se svým silným hlasem sice možná zbořil hradby Jericha, ale zní příliš ocelově a i pro francouzskou verzi opery příliš nazálně. Mariana Tarasová (Dalila) není zrovna přesvědčivá, a tak uspokojuje jen srbský baryton Nikola Mijajlovič (velekněz). Škoda, že se v tom režijním zmatku ztrácí výborný sbor a orchestr opery pod vedením Tomáše Netopila . Belgičtí kritici se jednomyslně shodli, že dirigent se sborem a orchestrem jsou zdaleka nejzdařilejší složkou celé produkce, bohužel celkový dojem napravit nemohou. Mladý český dirigent byl obecenstvem při děkování po právu odměněn bouřlivým aplausem, kdežto na scénické tvůrce se hlasitě bučelo.
