Vlámská opera zakončila v Antverpách a Gentu dlouhou sezonu první operou Benjamina Brittena Peter Grimes . Nešetřila úsilím a pozvala výborné sólisty, režii svěřila Američanovi Davidu Aldenovi a o hudební nastudování se postaral finský skladatel a dirigent Leif Segerstam . Námaha se vyplatila: tato koprodukce s English National Opera a s Opera de Oviedo je vynikajícím hudebním divadlem.
Brittten si Grimesem otevřel dveře do evropských operních domů. Během světové války ho Koussevitsky požádal, aby napsal operu, cestou z Ameriky do Anglie připravili Britten a jeho partner Peter Pears libreto. Podnětem byl příběh George Crabbeho o vyloučení individua (rybář Grimes) z uzavřené společnosti (rybářská vesnička The Borough) na pozadí hypokrize a dvojité morálky. Premiéra v Sadler’s Wells Theatre v Londýně těsně po válce vstoupila do dějin opery. Peter Grimes je oslavou moře, však také instrumentální mezihry z opery si našly cestu do koncertních sálů jako samostatné Four Sea Interludes .
Naše současná představa úspěšnosti začíná slovy jako inovace, změna nebo šokující a slovo tradiční se stalo téměř nadávkou. V Belgii jsou prakticky všechny inscenace transponovány do současnosti a musí diváka šokovat. Málokterý režisér se odváží operu představit v původní podobě s tradičními kostýmy a v době, ve které se příběh odehrává. Newyorčan David Alden se o to pokusil a výsledek nemohl být lepší. Výpravu mu připravil krajan Paul Steinberg – jsou to velké panely, které se přemisťováním mění z radničního sálu na hospodu, vesnickou ulici nebo kostel. Velmi působivé jsou otevřené scény na mořském nábřeží s temnými mraky v pozadí, které jako by předpovídaly Grimesův tragický konec. Kostymérka Brigitte Reiffenstuel navrhla dobové kostýmy (19. století), které dobře korespondují se Steinbergovou scénou. Aldenova režie je strikně realistická, vybočil jen některými teatrálně pojatými postavami (neteře tetičky) a karikaturní taneční zábavu ze 3. dějství možná až přepísknul. Zdařilý je také závěr, kde se Grimes smiřuje se svým osudem a mizí jako tečka na mořském obzoru.
Britten si v Grimesovi potrpěl na sborech (vesničané), které někdy nechává zpívat dokonce i a capella. Ony vstupují ve vypjatých pasážích, aby demonstrovaly „neomylnost“ většiny. Zesílený sbor Vlámské opery se představil v nejlepším světle. Zvuk byl homogenní a znělý, nástupy přesné a ještě stačil přesvědčit i herecky. Titulní roli vytvořil Jorma Silvesti a byla to výborná volba, však je tento finský tenor pravidelně zván velkými operními domy a světovými dirigenty (v Metropolitní opeře se představil v Kátě Kabanové a zpíval Laca i Števu v Její pastorkyni). Anglická sopranistka Judith Howard byla jako vystřižená Ellen Orford a sytě znějící baryton Petera Sidhoma (kapitán Balstrode) se dobře poslouchal. Leif Segerstam je obrazně i de facto obdivuhodná postava. S dlouhými šedými vlasy a impozantním plnovousem vypadá jako Krakonoš a vyzařuje z něj neobyčejné nadšení, které dokáže přenést na interprety. To se netýká jen bouřných scén na moři, ale zrovna tak intimních momentů (scéna Grimese a Johna). Pod jeho vedením se sbor a orchestr představily na vysoké mezinárodní úrovni. Segerstam také hojně komponuje, napsal 30 smyčcových kvartetů a přes 230 symfonií, čímž hravě předčil i velmi aktivní skladatele jako třeba Haydna. Jedna ze symfonií, číslo 204, byla operním orchestrem pod vedením skladatele představena ve světové premiéře právě v Gentu.
