Gioacchino Rossini je mistrem opery buffy, v Semiramide , jeho poslední opeře psané pro Itálii před definitivním odjezdem do Paříže, najdeme ale vše kromě legrace. Libreto „melodramma tragico“ napsal Gaetano Rossi podle Voltairovy Sémiramis a Rossinimu stačilo v roce 1823 pouhých pět týdnů, aby vytvořil mistrovské dílo trvající tři a půl hodiny. Pravda, dnešní posluchač, na kterého se valí řada belcantových árií a ještě více vokálních ornamentů, si musí zvyknout na Rossiniho styl, ve kterém je i v nejponurejších scénách trochu radosti. Vlámská opera si pozvala starého známého, anglického režiséra Nigela Loweryho , který se v Antverpách minulou sezonu představil s vtipným Bernsteinovým Candidem. A nezůstalo jen u režie, Lowery se postaral rovněž o výpravu a kostýmy.
Semiramide se většinou inscenuje celkem staticky, jako řada po sobě jdoucích árií a sborů. Pokud ovšem chcete této opeře vtisknout vlastní originální představy, vyvstávají velké scénické problémy. Tak tomu bylo i při antverpské premiéře, obecenstvo odměnilo interprety bouřlivým potleskem a voláním „bravo“, přítomný režisér se ale ukláněl za zřetelného bučení.
Lowery udělal z asyrského království trosky. Mezi ruinami se nacházela spousta rakví a celek nepůsobil vůbec jednotně. Ani kostýmy se nijak zvlášť nepovedly, Assura například oblékl do béžového svetru, a tak se nespokojeným návštěvníkům ani nelze moc divit. Kdo si představoval, že uvidí typickou belcantovou operu, musel být zklamán. Tíha představení tedy padla na interprety a nutno říct, že jak sólisté (všichni zpívali svoje role poprvé v životě), tak i sbor a orchestr se představili v nejlepším světle. Řecká sopranistka Myrtò Papatanasiu v titulní roli sice není pravá belcantová interpretka, ale má znějící ohebný hlas a pěkné vystupování. Rovněž švédská mezzosopranistka Ann Hallenberg svou robustní postavou dobře představovala hrdinného Arsaceho a navíc je muzikální. Trojlístek doplňoval jak pěvecky, tak herecky perfektní Rakušan Josef Wagner (Assur). Tento mladý nádherně znějící barytonista, který před několika roky debutoval i na Salcburském festivalu, má před sebou velkou kariéru. Milým překvapením byl lotyšský basbarytonista Igor Bakan jako Oroe. Jen americký lyrický tenorista Robert McPherson (Idreno) má ještě hlasové rezervy.
Silně omlazený operní sbor na sebe pozitivně upozornil již v předešlých inscenacích, v Semiramide má důležitý part, kterého se zhostil excelentně. To nejlepší nakonec: italský dirigent Alberto Zedda . Zedda je nejen uznávaným rossiniovským specialistou, ale i muzikantem tělem a duší. Je uměleckým ředitelem Rossiniho operního festivalu a Accademie Rossiniana v Pesaru a podílí se na vědeckých publikacích o Rossiniho hudbě. Přestože je Zeddovi 82 let, pohybuje se v orchestřišti jako dvacetiletý mladík, tělesně a duševně neobyčejně expresivně, a to i na konci více než čtyřhodinového představení. Nadchl celý orchestr, který hrál s rossiniovskou lehkostí a rovněž přesností, jakoby italského skladatele měl na programu každý večer. Tuto sezonu bude Zedda v Antverpách a Gentu řídit ještě Rossiniho Stabat mater.
