Vlámská opera nemohla zahájit novou sezonu v roce Wagnera a Verdiho jinak, než nastudováním stěžejního díla Richarda Wagnera Tristan und Isolde . Nedávno získala Vlámská opera za Wagnerova Parsifala v režii Tatjany Gürbac cenu Opernweltu za nejlepší produkci v uplynulé sezoně a Tomáš Netopil byl mezi nominacemi na nejlepší hudební nastudování (Kouzelná flétna ). Jestli by tuto cenu získal i tento Tristan není zdaleka tak jisté, určitě by dostal cenu za šokující scény.
Pětihodinové představení vyžaduje dvě seriózní přestávky, nejen pro posluchače, ale zejména pro představitele titulních rolí, na které jsou kladeny téměř nadlidské nároky. To si uvědomoval i sám Wagner, když o pár let později psal z Paříže Mathildě Wesendonck: „Tristan je a zůstane pro mne zázrakem! Jak jsem mohl něco takového realizovat, zůstává pro mne stále nepochopitelné. Když ho znovu a znovu pročítám, musím vždy dokořán otevřít své oči a uši! Jak hrozně budu muset za toto dílo pykat, pokud ho budu chtít vcelku představit. … Zdaleka jsem tam překročil všechno, co leží v našich možnostech.“
Vlámská opera s touto inscenací na sebe vzala vysoké riziko. Režii a výpravu svěřila 38letému belgickému divadelníkovi, který nikdy předtím nerežíroval operu! Stef Lernous má sice vlastní divadelní soubor (Abattoir Fermé, jehož členové tvořili kompars), jenže Wagnerova opera je něco úplně jiného než moderní divadlo. Lernous sice Wagnerův symbolismus celkem zachoval, ale dělá s ním úplně něco jiného, než by fanoušci Wagnera předpokládali. Před několika lety v Bruselu vyvolala u tradičního obecenstva skandál pro mne zdařilá Rusalka v nevěstinci, tato Lernousova produkce Tristana a Isoldy jde ještě dále. Na začátku opery nenalezneme Isoldin stan, ale jakési prostranství před kinem s neblahou pověstí, kde leží Tristanovým mečem uťatá hlava Morolda. Tristan a Kurwenal, manažeři kina, vypadají spíše na české kmotry, nechybí zde ani putyka nejnižší cenové skupiny a noční obchod. Od začátku je zřetelné, že mezi Tristanem a Isoldou vzniká milostný poměr, nápoj lásky je zde zbytečný. Jelikož jsem velkou část svého života prožil v Praze v době „zářných zítřků socialismu“, cítil jsem se v 2. dějství Lernouse jako doma: žádný hrad krále Marka, ale špinavé veřejné záchodky, rozbité zrcadlo, většinou nesvítící lampy a z kohoutků netekoucí voda. Ženská a pánská část je oddělena silnou zdí, přes kterou si milenci vyznávají lásku, tedy scéna jen pro otrlé diváky. Ani v posledním dějství nenajdeme hrad Kareol, ale dost nelogicky luxusní restauraci, kde si hosté mobily fotografují ležícího Tristana v náručí Isoldy. Bayreuthští návštěvníci smělých návrhů Wielanda Wagnera z let šedesátých by se nestačili divit. Skutečně provokující inscenace, ale proč ne?
Hudební nastudování Dmitrije Jurowského , šéfdirigenta Vlámské opery, zaslouží pochvalu. Totéž platí pro většinu sólistů (zúčastnil jsem se premiéry s prvním obsazením), zejména pro Liobu Braun (Isoldu), která s Wagnerem procestovala nejen Bayreuth, ale všechny přední evropské operní scény. Franco Farina (Tristan) je verdiovský, a ne wagnerovský tenor, což bylo někdy slyšet. I další pěvci splnili očekávání: Němec Martin Gantner (Kurwenal), Chorvat Ante Jerkunica (král Marke), Švédka Martina Dike (Brangäne) a Brit Christopher Lemmings (Melot).
