Vlámská opera v Antverpách a Gentu má od nového roku nového intendanta. Marc Cleméur, který byl 18 let intendantem a odešel šéfovat do francouzské Opéra de Rhin ve Štrasburku, byl nahrazen mladým švýcarským intendantem Avielem Cahnem. Ten se představil inscenací Čajkovského málo uváděné opery Mazepa . Tato opera byla v Belgii vůbec poprvé uvedena ve scénickém provedení, což si tato v Čajkovského pojetí dramatická opera určitě nezaslouží. Cahn tím zahájil cyklus Čajkovského oper, ve Vlámské opeře budou samozřejmě uvedeny Evžen Oněgin a Piková dáma a snad i Jolanta a Panna orleánská.
Inscenace Mazepy se povedla jen částečně. Libreto upravili Burenin a Čajkovskij podle Puškinovy básně „Poltava“ a na rozdíl třeba od Byrona a Huga vyzdvihli zejména stránku osobní, chcete-li rodinnou, na rozdíl od kozáckého bohatýrství atamana Mazepy v předloze. Avšak i tak je tato opera aktuální jako nikdy předtím, připomeňme si jen hádky mezi Ruskem a Ukrajinou o plyn. Ataman Ivan Mazepa jde spolu se Švédy do boje proti svému bývalému příznivci caru Petru Velikému. V bitvě u Poltavy v roce 1709 prohrává a tím musí pohřbít také ambice o samostatnosti Ukrajiny. Osobní témata jsou u Burenina a Čajkovského dominantní: Mazepův poměr k mnohem mladší Marii a tragické neshody s jejími rodiči.
Aviel Cahn svěřil režii mladé Němce Tatjan Gürbac , a to byla chyba. Zejména první dějství se jí a navrháři výpravy Klausu Grünebergovi vůbec nepovedlo a někdy působilo nedotažené stylizování i komicky. Druhé a třetí dějství již bylo o něco lepší, ale i tak bylo slyšet při děkovačce bučení. Co se nepovedlo scénicky, bylo nahrazeno hudebně. Cahn pozval téměř výlučně pěvce z východní Evropy, zejména Rusy. Tak skvělé obsazení už dlouho nebylo v Antverpách slyšet. Cahn si zajel do Petrohradu, kde měl v Mariinském divadle skutečně na výběr; čtyři hlavní sólisté pocházejí z momentálně nejlepší tamější operní scény. Ruskou trojku přijalo premiérové obecenstvo po právu s nadšením. Nikolaj Putilin byl ukázkový v titulní roli; tento znělý baryton nahrál Mazepu i na albu Mariinského divadla pod vedením Valerije Gergijeva pro label Philips. Dobře mu sekundoval basista Michajl Kit jako otec Marie Kočubej. Sopranistka Taťána Pavlovskaja byla nejen pěvecky, ale i herecky disponovaná v roli nešťastné Marie. Ovšem největší úspěch měla u obecenstva zaslouženě srbská mezzosopranistka Leandra Overmann jako Ljubov. Její herecké pojetí Mariiny matky přivedlo posluchače takřka do extáze. I menší role jako Andrej (Ukrajinec Viktor Lutsijuk ) nebo opilý kozák (Bulhar Veselin Ivanov ) byly báječně obsazeny.
Zvláštní uznání si zalouží sbor a orchestr Vlámské opery pod vedením Dmitrije Jurovského . V Rusku se rodí talenty jako na běžícím pásu. Ačkoliv je Jurovskému sotva 29 let, dirigoval již v operách v Janově, Valencii a v berlínské Komické opeře. Tento rok ho ještě čekají operní domy v Monte Carlu, Mnichově, Berlíně (Deutsche Oper) a Santiagu de Chile. Vůbec se nedivím, že je o něho takový zájem. Posílený sbor jsem už dlouho neslyšel v takové hlasové kondici a orchestr byl přímo excelentní. Velkou předehru k poslednímu dějství „Bitva u Poltavy“ zahrál s takovým citem a precizností, že poněkud měkčí povahy mezi posluchači měly slzy v očích. Pokud se Cahnovi příště podaří vybrat nápaditějšího režiséra, má Čajkovského cyklus naději na dlouhý život.
