Alban Berg zažil řadu skandálů při interpretaci svých skladeb. S Vojckem to nebylo při berlínské premiéře v roce 1925 jinak a ta pražská o rok později v Národním divadle způsobila ještě větší malér. Dovolte mi, abych v této souvislosti pro vaše pobavení citoval několik vět z Průvodce operní tvorbou o „útoku na starou společnost před Marxovým Komunistickým manifestem“, jak Anna Hostomská tehdy (1962) libreto posoudila: celá politická reakce pražská se postavila proti tomuto dílu a zlatá mládež národně demokratická a agrárnická… způsobila při třetím představení skandál, který měl v zápětí zákaz dalšího provádění díla. Za dílo se postavila celá česká pokroková veřejnost. Nezmohla však přesilu buržoazního odporu, který v díle spatřoval vpád bolševismu do české kultury.“ Dnes patří Vojcek do základního repertoáru každého respektovaného operního domu.
Antverpská opera svěřila nové nastudování totoho sociálního drama momentálně největšímu belgickému režisérovi Guy Joostenovi , který je doma ve všech velkých operních domech po Metropolitan Operu v New Yorku a režíroval i řadu Janáčkových oper. Joosten transponoval skladatelovo libreto podle skutečného příběhu, zaznamenaného Georgem Büchnerem do divadelní podoby, velmi přijatelně. Nešťastný Vojcek a jeho nadřízení nejsou vojáci, ale civilisté. Sem tam to trochu koliduje s projektovaným překladem nad scénou, celkově však příběh dostává všeobecnější dimenzi. Joosten změnil mnohem víc, Vojcek utone nikoliv v lesním jezeře, ale v podzemní městské stoce a v závěrečném obraze vyloučil děti, místo nich jen blázen, převlečený za černého anděla zobrazujícího smrt, převzal jejich roli. Rakušan Christof Hetzer navrhl scénu a kostýmy. Příběh se odehrává v naturalistické městské periferii. Na jevišti vévodí vysoko postavené impozantní betonové mosty se světelnými sloupy a pod nimi neupravený terén s křovím a vysokou trávou, tak jak to pod dálničními mosty často bývá. Tam se odehrává celý děj. Potud by bylo vše v pořádku, jenže Joosten si všechny proměny velmi zjednodušil. Pod most umístil velký stan, nebo chcete-li jakýsi plátěný domek, a ten slouží jako jizba Marie, krčma, bordel, pokoj hejtmana, atd. To je trochu moc a přehlednosti děje to zrovna nepřidává. Také některé scény (zejména erotické pasáže) jsou příliš teatrální a nekorespondují s jinak realistickou výpravou a už vůbec ne s Büchnerovou sociální předlohou.
Interpretaci nelze téměř nic vytknout. Všichni sólisté byli výborní a to jak hlasově, tak i po herecké stránce: lyrický švédský barytonista Gabriel Suovanen , švýcarská sopranistka Noëmi Nadelmann (Marie), německý bas Friedemann Röhlig (doktor) a anglický tenorista německo-rakouského původu Peter Bronder jako charakteristický hejtman. Zvláštní zmínku si zaslouží český tenorista Aleš Briscein , který s úspěchem vytvořil postavu siláckého Tambormajora. Ačkoliv se nejednalo o velká jména a navíc všichni, kromě Brondera a Röhliga, ve svých rolích debutovali, postar ali se o hudebně velmi zdařilou inscenaci. Anglický dirigent Martyn Brabbins se představil v Antverpách poprvé a doufejme, že nikoliv naposledy. Řídil sbor a zejména orchestr Vlámské opery s citem pro dramatickou škálu, aniž by překročil únosné meze geniální Bergovy partitury.
