Bezesporu nejen pro autora těchto řádků bylo jedním z dramaturgických vrcholů 116. sezony 2011/2012 České filharmonie premiérové nastudování dvouhodinového oratoria o dvou dílech s prologem a epilogem Kniha sedmi pečetí (Das Buch mit sieben Siegeln) rakouského skladatele s německo-uherskými kořeny Franze Schmidta (1874––1939). K nastudování oratoria, které se na českých pódiích na rozdíl od rakouských či německých sousedů objevuje naprosto výjimečně, byl vedle Pražského filharmonického sboru , standardně kvalitně připraveného sbormistrem Lukášem Vasilkem , a šestice zahraničních sólistů v čele s evangelistou v podání německého lyrického tenoristy Dominika Wortiga přizván Manfred Honeck , který se po Dvořákově oratoriu Stabat Mater auditoriu v Rudolfinu opět představil jako přesvědčivý architekt tektonicky komplikovaných a rozlehlých vokálně-orchestrálních ploch, v nichž se mu bezpečně daří udržet posluchačovu pozornost, a to přes všechnu polystylovost Schmidtova díla psaného jako reakce věřícího člověka a ambiciózního umělce na kulturní a politickou realitu předválečné Evropy. Ocenil jsem, že dílo s nikoliv zanedbatelným varhanním partem se dvěma interludii na začátku I. a II. dílu (Aleš Bárta , j. h.) bylo pražskému publiku předloženo bez retardující přestávky, která se nakonec i pro skladby neznalé posluchače ukázala být zbytečnou, protože rozlehlé hudební fresky s Českou filharmonií hrající více precizně než strhujícím způsobem zaujaly pozornost posluchačů dostatečně, o čemž svědčil dlouhý závěrečný potlesk, který večer 19. 4. 2012 vedle Dominika Wortiga patřil i pětici dalších sólistů: slovenskému tenoristovi příjemného témbru Peteru Bergerovi , postavou subtilnímu, hlasem však mohutnému maďarskému basistovi Michaelu Nagymu , mráz v zádech vzbuzujícímu profundnímu čínskému basistovi Liang Li (Hlas Páně) a dvojici dam, z nichž mě vedle stále výborně zpívající německé sopranistky Ruth Ziesak naprosto nadchla její krajanka Gerhild Romberger , altistka nádherného, pevného, nerozvibrovaného, sametového hlasu, jejíž přítomnost na pódiu Rudolfina byla událostí. Litoval jsem jen, že dynamicky náročná faktura díla sváděla sólový sextet k časté a podle mě v sále o velikosti Rudolfina zbytečné forzi, která měla být dirigentem lépe korigována. Stěží bychom v českém repertoáru hledali dílo, které by bylo dobovými souvislostmi a spíše sumarizujícím hudebním stylem než pouhým eklekticismem srovnatelné se Schmidtovou Knihou sedmi pečetí, která je sice Vídeňanům předkládána v pravidelných intervalech a občas si na ni troufnou i poloamatérská rakouská tělesa, pro domácí publikum však bylo ojedinělým počinem dramaturgickým a naštěstí ve výsledném dojmu i uměleckým. Potěšil mě vynikající výkon Pražského filharmonického sboru, a to nejen v závěrečném Aleluja, uspokojil premiérový výkon vzhledem k náročnosti a neznámosti díla opatrnicky a dynamicky spíše monotónně hrající České filharmonie, nadchl mě výkon sólistů v čele s pány Wortigem, Li a Gerhild Romberg a nadějí naplnila skutečnost, že s podobnými vokálně-orchestrálními projekty by se měl Manfred Honeck před Českou filharmonií objevovat i v následujících sezonách.
