V pondělí 4. června 2018 uzavřel izraelsko-palestinský pianista Saleem Ashkar v koncertním sále Anežského kláštera svůj dvouletý cyklus recitálů, na nichž postupně uváděl všech dvaatřicet klavírních sonát Ludwiga van Beethovena. Na Ashkarovo poslední beethovenovské vystoupení „zbyly“ čtyři sonáty: č. 6 F dur op. 10/2, č. 23 f moll op. 57 „Appassionata“, č. 10 G dur op. 14/2 a č. 32 c moll op. 111.
Sonáta č. 6 F dur op. 10/2, která zazněla v úvodu Ashkarova recitálu, má mozartovsky hravou a jiskřivou první větu a pianista v ní mohl naplno uplatnit svou skvělou perlivou techniku. Následující melancholické mollové Scherzo s durovým středním dílem vyznělo málem až schubertovsky. Pro finální Presto zvolil Ashkar poměrně rychlé tempo, což bylo sice značně efektní, ale v rychlých pasážích se mu tu a tam slévaly tóny víc, než bychom u pianisty s tak výbornými prsty čekali. Protože se Ashkarovi tyhle drobné zvukové skrumáže v rychlých pasážích objevovaly v průběhu recitálu častěji, není vyloučeno, že svůj podíl na nich měla i akustika sálu.
Dramatickou první větu následující Appassionaty hrál Ashkar poctivě se vším, co k ní patří. Dramatičnost beethovenovského ražení není však úplně pianistovou parketou, takže na mne tato věta jako celek – přestože v ní Ashkar nabídl řadu zajímavých detailů – nepůsobila příliš věrohodně. Ve variační volné větě jsem ocenil velice hezký zpěvný tón v tématu, ale pianista v ní vymyslel tolik zvláštních rubat, že věta ztrácela tah. Bezděky jsem při poslechu zavzpomínal na jeden z posledních recitálů Ivana Moravce, který právě z této věty vyčaroval malý zázrak. Poněkud rozpačitý dojem z prvních dvou vět Appassionaty vylepšil Ashkar větou finální. Respektoval skladatelův předpis „Allegro, ma non troppo“ a nepřehnal tempo. Věta, kterou leckdo hraje jako etudu, vyzněla v Ashkarově podání překvapivě plasticky, s nádherně se vzdouvajícími dynamickými vlnami v šestnáctinových bězích a se skvělým rytmickým tepem.
První větu Sonáty č. 10 G dur op. 14/2 Ashkar báječně rozezpíval (s kantilénou umí na „svém“ Bechsteinu opravdu kouzlit), optimisticky ji „rozsvítil“ a osvěžil ji několika nečekaně vtipnými detaily. Znám ale řadu provedení, v nichž byla tato věta možná méně zpěvná, zato však poetičtější. Volná věta – s krásně vystavěným tématem a s mnoha neotřelými nápady v následujících variacích – patřila naopak k tomu nejhezčímu, co ten večer zaznělo. A neméně působivé bylo i finální Scherzo, hrané v závratném tempu, s neuvěřitelně brilantními a dokonale zřetelnými rychlými vzestupnými stupnicovými běhy.
Svůj recitál uzavřel Ashkar symbolicky poslední Beethovenovu sonátou – č. 32 c moll op. 111, považovanou za jedno z nejnáročnějších děl klavírní literatury. V její úvodní větě mohlo možná být ještě víc dramatičnosti a napětí, ale – jak se ukázalo už v první větě Appassionaty – vypjatý dramatický výraz není nejsilnější Ashkarovou stránkou. To nejlepší ze svého umění předvedl nakonec pianista v Ariettě s variacemi – druhé (a poslední) větě poslední Beethovenovy sonáty. Něžně rozezpívané a přitom naprosto přirozeně plynoucí téma k variacím znělo jak hudba z nadzemských sfér a jednotlivé variace se pod Ashkarovými prsty proměňovaly v kouzelné barvité obrazy, aniž by posluchači tušili, jakou spoustu technických záludností (zvláště pak pekelné trylkové partie) tu skladatel interpretům nachystal. Obecenstvo, které tentokrát zaplnilo koncertní sál Anežského kláštera doslova do posledního místa, odměnilo Saleema Ashkara potleskem vstoje.
