Česká filharmonie s Vladimirem Ashkenazym při prvním koncertě po návratu do Rudolfina, poškozeného při srpnové povodni spodní vodou, nabídla (26. 9.) program sestavený z děl klasiků 20. století. Zněl a poslouchal se skvěle, jako kdyby nešlo o autory (Martinů, Prokofjev a Šostakovič) považované dosud některými lidmi za příliš moderní a „těžké“. Díla, která zazněla, tvořili všichni tři skladatelé pod tlakem totality, respektive s pocity, které si vynutily konfrontovat umělecké prostředky s vyjádřením či transformací vzdoru. V Památníku Lidicím od Bohuslava Martinů zaznívá takový patos spolu s odhodlanou výzvou a se soucitem v symbolickém náznaku i v náladě celé hymnické skladby dost jasně; partitura dostala pro typickou martinůovskou dikci, gradaci i barevnost vše potřebné. Prokofjevova 6. symfonie je spíše zápasivá než efektní. Šéfdirigent Ashkenazy i tak představil tuto méně známou kompozici ve vší její nejednoduchosti jako zajímavou, přístupnou a přesvědčivou a dobral se poloh strhujících. Filharmonici obsáhli její svět s profesionální flexibilitou a obstáli – je to partitura vyžadující orchestrální virtuozitu, jíž dosahují snadno. Hlavní zážitek však do programu přece jen vnesla mladá houslistka Latica Honda-Rosenberg . Ověnčena cenami a koncertními úspěchy, šlape již na paty protěžovaným hvězdám. Způsob, jímž hrála Šostakovičův 1. houslový koncert , byl impozantní. Vášnivě, naplno, dramaticky a suverénně tato černovláska zvládala všechna technická úskalí partu, jeho výraz i proměny. Nečinila jí potíže ztišená šostakovičovská niternost, ani nejvyšší tempo. Přes rozměrnou kadenci dovedla skladbu až k vypjatému, vystupňovanému, rytmicky strhujícímu finále. Když je na pódiu, neskrývá, že hra na housle není žádná hračka – ale výsledek je báječný. (veb)
Finanční pomoc Rudolfinu přinesl komorní benefiční koncert 9. 10 zaštítěný prezidentem Havlem, na kterém byl partnerem pianisty Vladimira Ashkenazyho jeho syn Dimitri Ashkenazy , klarinetista. Poslechová náročnost programu rozhodně nesvědčila o běžné plytkosti benefičních koncertů. Po Schumannových Třech romancích totiž prověřily úroveň publika Čtyři kusy Albana Berga, hudba nádherná a náročná. Kupodivu diváci obstáli. Vedle Berga působilo Lutosl/awského Pět tanečních preludií jako příjemný „populár“. Ušlechtilý a velmi komorní projev klarinetisty pokračoval i po pauze v nekomplikované Sonátě op. 167 od Saint-Saënse a hlavně v náročné Sonátě Francise Poulenca. Ashkenazy junior zanechal v Praze dobrý dojem. Jeho hra sice nebouří emocemi jako například u generačně blízké Sharon Kam, která bude hrát v Praze v listopadu, a i jeho tónové schopnosti jsou o dost skromnější, ale stylovostí, zasvěceností a působivými pianissimy získal respekt publika. (lub)
Mahlerova Druhá symfonie c moll odezněla v Rudolfinu 10. a 11. 10. na standardní úrovni. Česká filharmonie hraje toto dílo poměrně často a dobře, ale tentokrát byla poněkud neklidná a občas i nepřesná. Výborná byla hornová sekce, naopak trubky například ve 3. větě při nástupu mezzosopránu neladili. Dokonalé nebyly ani smyčce v sypajících se staccatech v 2. větě. Výsledku by jistě pomohlo, kdyby Ashkenazy více využil nabízejících se výrazových kontrastů. Pražský filharmonický sbor odvedl opět výborný výkon, i když jsem ho slyšel Mahlera zpívat už lépe. Obě sólistky, Inger Dam-Jensen a Birgit Remmert , potvrdily, že patří v této oblasti do evropské špičky. (lub)
