Novodobá premiéra dvou holdovacích serenat barokního skladatele Františka Antonína Míči, jenž většinu svého života strávil ve službách hraběte Johanna Adama Questenberga, zazněla v pondělí 23. července v Konviktu – Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci. O provedení se postaralo hudební těleso Ensemble Damian se sopranistkou Hanou Holodňákovou a altistkou Dorotou Smělíkovou, po jejich boku stanul tenorista Ondřej Holub. Režii, kostýmy i scénografii zastal umělecký vedoucí ansámblu Tomáš Hanzlík.
Hudební život Jaroměřic nad Rokytnou za hraběte Johanna Adama Questenberga zastává v dramaturgii letošního ročníku Olomouckých barokních slavností své pevné místo. Aby také ne. Vždyť právě za Johanna Adama Questenberga se Morava v první polovině 18. století stala důležitým operním centrem a samotné Jaroměřice významným hudebním a společenským střediskem. Kromě opery skladatele Antonia Caldary L’Amor non ha legge, jež vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte, si na program festivalu našly svoji cestu také gratulační serenaty Belleza e Decoro a Nel giorno natalizio Františka Antonína Míči věnované členům rodiny hraběte Questenberga. Tyto skladby byly doplněny o sinfonie z autorových serenat Der glorreiche Nahmen Adami a Operosa terni colossi moles, o chrámové duety Modo instar aquilarum a Memento, homo, animarum defunctarum, o předehru ze sepolkra Abgesungene Betrachtungen a taktéž o Míčovu licenzu z opery Demofoonte skladatele Giuseppa Ferdinanda Brivia. Oba chrámové duety vznikly přetextováním ze serenaty Operosa.
Tento pestrý průřez Míčovou tvorbou spojuje kromě autorství taktéž jeden inscenační zádrhel – ani jedna ze skladeb v sobě neobsahuje jednoznačný a nosný jevištní náboj. Jinými slovy: co se děje na prknech, je přinejmenším druhořadé a v některých případech zcela irelevantní. Tuto situaci řeší režiséři různými způsoby, v zásadě však buďto přidají jevištní akci, nebo zcela dobrovolně přiznají méně výpravný charakter díla. Tomáš Hanzlík zvolil ve svém režijním pojetí velmi umírněnou kombinaci obou. Výsledek tak sice zůstává přitažlivý pro oko, avšak neobsahuje přebytečnou choreografii, která by mohla působit nepatřičně. Z logiky věci se tak výraznější pohybová složka objevuje pouze u serenat a to i tam v omezené, statičtější, ale funkční a odůvodněné míře. Hanzlíkova režie si však ponechává své charakteristické črty – plátna symbolizující rozbouřené vody, výraznou gestiku i typické kostýmy. Gestika, byť většinou fungovala dobře, zde působila v určitých místech zbytečně excesivně. Zpěváci by mohli cílit na méně chaotické máchání rukou, které jinak dobrý vizuální dojem zbytečně kazí.
Samotné pěvecké výkony byly nepochybně kvalitní a taktéž barevně držely hlasy příjemně pospolu. Holodňáková a Smělíková tvořily vyvážené duo příjemně jasných hlasů bez přílišné hutnosti a zemitosti, byť Dorota Smělíková nedosahovala vždy stejné naléhavosti v hlase jako Hana Holodňáková. Také tenorista Ondřej Holub podal úctyhodný výkon. Nešlo přeslechnout, že Míčovy tenorové party oplývají výraznou melodikou a obzvláště atypickým rozsahem – některé závěrečné tóny frází se dotýkají mezí tenorových hlasů a svým charakterem spadají spíše do hlubšího rejstříku. Holub se s nelehkou situací popral svědomitě a Míčovy party zvládl v celém jejich štědrém melodickém rozsahu.
Velkým zvukovým lákadlem byla také barokní trubka a mandolína. Oba tyto nástroje představovaly velmi charakteristický zvukový prvek, který příjemně oživil zvuk orchestru. Poklona patří především Vojtěchu Jaklovi, který se při náhlém rozladění mandolíny nezalekl, zachoval chladnou hlavu a v průběhu hry ostatních nástrojů mandolínu v tichosti doladil do funkčního – byť stále poněkud intonačně nestabilního – stavu.
Pozornost si zaslouží také samotné rozvržení programu. Zatímco první serenata Bellezza e Decoro zkomponovaná ke jmeninám Questenbergovy manželky hraběnky Marie Antonie dominovala první půli, serenata Nel giorno natalizio oslavující narozeniny samotného hraběte představovala hlavní část druhé poloviny. Hanzlík po této serenatě uvedl sinfonii ze sepolkra Abgesungene Betrachtungen a vše uzavřel chrámovým duetem Memento, homo, animarum defunctarum. Byť tato díla složil autor dlouho před Questenbergovým úmrtím, vložil je Hanzlík s odkazem na rok Questenbergova skonu za oslavnou serenatu a překvapivě vkusně tak uzavřel program večera. Duet „Pamatuj člověče duší zesnulých“ tak skutečně působil jako rozloučení se samotným hrabětem. Ensemble Damian v čele s Tomášem Hanzlíkem prokázali, že není třeba mnoha divadelních prostředků – vše závisí na jejich uměřeném využití. Výkony zpěváků i přes drobné intonační nedostatky zajistily kvalitní představení s nečekaně pochmurným, ale dojemným a vkusným koncem. Stejně je dobře, že si publikum přídavek, který chmury a plačtivou náladu rozehnal, vytleskalo. A tedy – „Adamo Questenbergo viva“!
