Zahajovací koncert 128. sezony České filharmonie (Dvořákova síň Rudolfina, 27. 9.) byl plný lesku a symboliky – pocta Antonínu Dvořákovi, slavnostní proslovy, plno VIP, kteří přišli za hudbou, večer měl pevně v rukou hudební ředitel Semjon Byčkov a hostem byl devětatřicetiletý italsko-německo-americký houslista Augustin Hadelich. Nám však jde o hudbu, takže jaký to byl večer?
Na počátku je třeba konstatovat, že evidentně odpočatý a natěšený orchestr byl dirigentem výborně připraven. Dvořák byl alfou a omegou slavnosti, kterou otevřela předehra V přírodě, op. 91. Hudba příjemně plynula, jen místo pastorálnosti proznívaly zbytečně patetické tóny, jež byly umocněny zbytečně masivním obsazením (14 primů). Místo lehkonohého tance jsem slyšel ospalé vlastenectví bez vnitřního života. Použiji-li výtvarný příměr – místo Antonína Slavíčka nastoupil Julius Mařák.
Větší problém jsem měl s Osmou symfonií G dur, op. 88. Technicky byla zahrána skvěle (jen jsem litoval neúčasti trumpetisty Stanislava Masaryka), ocenil jsem spolehlivé smyčce a výborné horny. Nicméně celkové pojetí s řadou temných valérů, tendencí k volnějším tempům, kdy Adagio bylo spíše molto a finální Allegro bylo příliš „ma non troppo“ mi přišlo, jako bych poslouchal Čajkovského sedmou. Zastesklo se mi po rozezpívanosti a měkkosti Jiřího Bělohlávka a kontrastnosti Jakuba Hrůši. Jemná proměnlivost hudební struktury téměř zmizela. Odcházeje z koncertu jsem nějak nechápal, proč musí Česká filharmonie toto dílo opět natáčet, když je dosud živá a málo doceněná nahrávka Jiřího Bělohlávka (Decca, 2014).
Naštěstí večer nebyl marný kvůli Augustinu Hadelichovi. Nejenže je jedním z technicky nejlépe disponovaným houslistou současnosti, ale díky svým nádherným guarnerkám je schopen vytvářet myriády přenádherných tónů a jemně tvarovat jakkoli těžké fráze. Jeho pojetí je sice v podstatě tradiční, ale v rámci něho je schopen experimentovat ve frázování, agogice a smycích. Díky tomu jako by povstalo nové dílo, jakkoli respektuje autograf. Slyšel jsem nejlepší interpretaci sólového houslového partu, jakou jsem kdy slyšel, výklad, který předčil Suka, Mutter, Capuçona, Fischer, Špačka, Mráčka, Zimmermanna ad. Doprovod orchestru byl spolehlivý. Díky Augustinu Hadelichovi měl večer smysl. Jeho návštěva Prahy byla opět zjevení. Zároveň je to naděje pro toto století, pro vnímání klasické hudby, která bývá často popelkou.
