V časných ranních hodinách naslouchat symfonickému Dvořákovi v autentickém podání, to je jedna z libůstek, jež může festival Dvořákova Praha přinášet. Radost z nevšedního hudebního zážitku nemůže zkazit ani vědomí, že do domnělé autenticity měl koncert belgického souboru Anima Eterna Brugge pod taktovkou jejího šéfa Jose van Immerseela pořádně daleko. Ale celá ta iluze historicky poučené interpretace přináší takřka v každé své konkrétní instanci něco podnětného. Tak i dnes krátce před polednem. Při úvodním ladění sice jedné houslistce u sekundů praskla struna, ale žádné neblahé znamení to nebylo: následovala velmi vydařená prezentace Dvořákova Vodníka a Novosvětské, tak jak si v Brugách představují, že mohl vypadat zvukový háv skladeb v době jejich vzniku, v letech 1893-1896. Neblahý zvuk prasklé struny mě přinutil všimnout si netradičního rozestavení orchestru. Primy vlevo, sekundy vpravo, zatímco na jejich tradičním místě zasedly violy a čtyři kontrabasy rozestaveny po obou stranách, dva zcela vlevo a dva zcela vpravo, přes celou šíři pódia, takže dál už od sebe prostě být nemohly. Dělává se to občas, i u německých orchestrů, ale mám své pochybnosti. Herbert Blomstedt, který zkusil v Drážďanech něco podobného, mi na mou námitku řekl: „Ano, hůř se slyší, ale o to líp se vidí.“ No, problémem tohoto dopoledního matiné bylo spíš to, že konkrétní suchý a ostrý zvuk autentické kapely složené z dobových nástrojů (samozřejmě jejich replik) se neblaze tloukl s dlouhým tónem Rudolfina, jehož dozvuk nejen co do délky, ale i síly patří vůbec k nejdelším v Evropě. Takže fortissima byla, aspoň zpočátku, plechově ukřičená a pro uši spíš nepříjemná, s žesti zcela překrývajícími útlé tóny smyčců. Alespoň takový byl můj dojem z počátečního Vodníka. Obdivoval jsem, jak pozoruhodným způsobem se podařilo rozbít zvukový obraz. Nic proti změnám bořícím ustálené koncepce, ale tohle byla prostě jednoznačně změna k horšímu. Ale ucho si zvykne na všechno, po chvíli vplulo smířeně do belgické představy a zabydlelo se v imaginaci Jose van Immerseela docela uspokojivě. Je to ostatně dirigent, jehož bibliografie má svou váhu a dokázal to, třebaže takto kontroverzním způsobem, i dnes. Zvuk kapely se mi stále více a více zamlouval, nepochybně i proto, že hráči objektivně hráli stále lépe a lépe, jak si zvykali na extrémní akustiku, jejich záměrům nepříliš nakloněnou. Jen jsem si říkal, zda lepší volbou nebyla, už vzhledem k času, spíše Polednice, než Vodník. Dvořákův typ symfonické básně, jak k němu v posledních erbenovských projektech dospěl, je tak odlišný od formy, s níž přišel Liszt a u nás rozhojnil Smetana, je to útvar tak závislý na svém programu, že se ta hudba skoro nedá poslouchat, neznáme-li program, či ještě lépe, nemáme-li Erbenův text přímo před očima. Pak ovšem ano, a je velkým požitkem sledovat, jak se Dvořákův romantický orchestr zvukově proměňuje směrem k barevným valérům impresionismu.
Místo přestávky došlo k nepříjemnému překvapení: rozhovoru s dirigentem o tom, co jsou konkrétně originální nástroje Dvořákovy doby, který problematiku jen více zamlžil. Pak zazněla Novosvětská, v ohlášeně odlišném zvukovém rouchu. V první větě stále poněkud rušily drobné kiksy dechů, ale výkon všech sekcí se postupně pod dirigentovým minimalistickým, úsporným, ale jinak velmi přesným gestem stále lepšil. Z prvé věty mne zaujala repetice, kterou dnes opravdu neuslyšíte – opět příznak doby, Largo bylo nutno přežít (ale to není problém Dvořákův, to jen já bojuji vždy s přízrakem rakve drkotavě zajíždějící za oponku), ale jak se blížilo poledne, hráči se vypjali k výbornému výkonu, takže Finale vyznělo se všemi atributy, zcela přesvědčivě, jako tečka za koncertem, který spíš otázky postavil, než na ně odpovídal. Autentický Dvořák? Kdyby nebylo těch naučených portament, přidaných naschvál, jako příznak doby, a trochu té břesknější plechařiny, tak bychom vlastně poslouchali docela normální Novosvětskou. Nakonec mně jako nejautentičtější připadl sál Rudolfina, postavený v roce 1885.
Ivan Žáček
I když se tzv. historicky poučená interpretace pevně zabydlela na výsluní naší hudební scény, je většinou spojována s barokem. Vystoupení s klasicistními či romantickými nástroji jsou u nás vzácná. Avšak jeden takový hudební zážitek připravil posluchačům festival Dvořákova Praha v podobě sobotního matiné v Dvořákově síni Rudolfina, uspořádaného v rámci rodinného dne 17. září 2016. Jeho hostem byl belgický orchestr Anima Eterna Brugge, jehož uměleckým vedoucím je dirigent a klavírista Jos van Immerseel a který se zaměřuje na interpretaci orchestrálních děl 18. až 20. století na původní nástroje či jejich kopie.
Program, sestavený z děl Antonína Dvořáka, zahájila symfonická báseň Vodník, op. 107, zkomponovaná na motivy díla Karla Josefa Erbena. Hned od samého počátku byla pro orchestr typická mimořádná energičnost a měkce kultivovaný zvuk nástrojů z konce 19. století. Hudba, zbavená všudypřítomných nánosů vibrata, které zde bylo používáno jako kultivovaná ozdoba tónu hlavně u nástrojů smyčcových, promlouvala vřelostí (např. setkání matky s dcerou) i naléhavostí (uchvácení dcery či příchod vodníka k domu). Je pravda, že tento způsob hry více obnažuje dechovou harmonii, jejíž intonace nebyla vždy zcela stoprocentní (což však většinou není ani u nástrojů moderních), ovšem zvuk, kterého díky tomu zejména dřevěné dechy docílily, byl jednoznačným přínosem. Půvabná měkkost a zároveň kompaktnost skvěle seděly akustickým možnostem Rudolfina, jež bylo mimochodem postaveno právě ve Dvořákově době a tedy zcela jistě s představou hudebních nástrojů, které zde při tomto koncertě zněly, či velmi podobných. Stejně zajímavá byla rovněž hra smyčcových nástrojů se střevovými strunami, které se výraznou měrou podílely na zdařilém provedení a celkovém vyznění děl. Jos van Immerseel řídil orchestr mimořádně úspornými gesty, přesto však byli hudebníci výtečně sehráni a jejich pozornost skutečně perfektní.
Po krátkém rozhovoru s Immerseelem, který vedla Barbara Maria Willi, věnovaném především osvětlení odlišností a smyslu zde představované interpretace, koncert pokračoval provedením Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“. I když jde o notoricky známou hudbu, přesto se jednalo o poslech nevšední a vzrušující. Stejně jako u Vodníka bylo dílo promyšleno a připraveno do nejmenšího detailu a způsob provedení žádné fráze nebyl ponechán náhodě. O tom vypovídala nejen již zmíněná souhra, ale také mimořádná preciznost v rytmických figurách i v detailních artikulačních nuancích. Stejně tomu bylo i s dynamikou, která byla nesmírně bohatá a využívala přirozených barevných možností a kombinací nástrojů. Jen v jednom místě, na samotném začátku hlavního tématu IV. věty, vstoupily žesťové nástroje v přílišném forte, leč v tu chvíli byla opravdu radost sledoval, jak je Immerseel „umravnil“ drobným náznakem, na který hudebníci okamžitě zareagovali. Zároveň však je třeba zdůraznit, že plochy ve forte neztratily nic ze svého monumentálního charakteru. Nelze opomenout ani velmi vydařená sóla, zejména anglický roh v Largu. Immerseel zkrátka dokázal výborně využít jak možností těchto nástrojů, tak i Dvořákovy dramaturgické stavby obou děl. Bohatost a přirozenost proměn charakteru byly skutečným potěšením.
Dvořákovský program Animy Eterny byl svým způsobem odvážný, protože Dvořák je „rodinným stříbrem“ naší hudební kultury. I mimořádně konzervativní posluchači museli uznat skutečně poctivou muzikantskou práci, spojenou s mimořádně pokorným přístupem k dílu, což je vždy ta nejlepší cesta dobrého interpreta. Možnost slyšet Dvořákovu hudbu v tak kvalitním provedení, nastudovanou s hlubokým respektem k dílu (obě kompozice byly nastudovány přísně podle partitury, tedy bez tradovaných tempových změn, které Dvořák sám nikdy nezapsal), plném vzrušujícího napětí i u tisíckrát slyšeného a s půvabnou bohatostí barev romantických hudebních nástrojů, byla skutečně potěšujícím zážitkem. Jak uvádí festivalový bulletin: „Sobotní dvořákovské matiné […] je na festivalu Dvořákova Praha platformou pro uvádění Dvořákových titulů v neobvyklém provedení.“ Závěrem zbývá jen vyjádřit naději, že se takto neobvyklých provedení dočkáme také v budoucnu.
Lukáš M. Vytlačil
