Gaelské písně a tance z 17. a 18. století v podání francouzského souboru Les Musiciens de Saint-Julien rozezněly v sobotu 4. června v rámci pátého koncertu mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae nádvoří zámku v Lysicích. Pod uměleckým vedením flétnisty Françoise Lazarevitche vystoupili s irskými písněmi, jigy a reely v programu The High Road to Kilkenny (Cesta do Kilkenny) tenorista Robert Getchell, houslista David Lombardi, harfenistka Marie Bournisien, gambistka Garance Boizot a loutnista a hráč na cistru Éric Bellocq. Koncert se konal za podpory Office de diffusion et d’Information Artistique de Normandie.
Ačkoliv zatažená obloha nad lysickým zámkem nabádala k opatrnosti, předpověď počasí ubezpečovala, že alespoň po dobu konání koncertu budou nejen návštěvnici, ale především hudebníci v suchu. Nicméně podobně jako u irských předpovědí, které se nezřídka stávají častým terčem veselých posměšků místních i turistů, nebyl ani u té „naší“ večer bez deště ještě zcela zaručen…
Koncert zahájila satirická milostná píseň Óró Mhór a Mhóirín, v níž si mladá dívka dělá legraci ze svého milého, který se vymlouvá, že nemůže přijít na smluvenou schůzku. Hlas Roberta Getchella je nebývale jasný, lehký, plný drobných výrazových ozdob a místy jemně – avšak příjemně a vzhledem k interpretované hudbě i vhodně – nazální. Rozverné aranžmá s výraznou flétnou vedoucího souboru François Lazarevitche přirozeně vyústilo do svižných reelů (irský a skotský tanec) The Gorum, The Morning Star a The Country Girl’s Fortune, které daly mj. větší prostor houslovým figuracím Davida Lombardiho. Právě reely, charakteristické šestnáctinovými běhy, melodickými rozklady akordů a nakažlivým rytmem, patří mezi formy, které se lidem při spojení „irská lidová hudba“ podvědomě vybaví asi nejčastěji. Nejde přitom pouze o samotné taneční rytmy a ustálené melodické obraty – houslista musí onoho divokého charakteru ostrovní hudby docílit účelnou prací s technikou (glissanda, frázování atd.) a barvou tónu. Houslista David Lombardi těmto požadavkům nejen bez problémů dostál, ale například v trojici na sebe navazujících skladeb, kde mu byl svěřen převážně sólový výstup – Colonel Irwin, Clonmell Lassies a The Scolding Wife – předvedl obzvláště jemnou práci s tónem a jeho průběhem. Působivá byla především zmíněná glissanda, která houslista začínal ostrým tónem od kobylky, který však následně okamžitě zjemnil.
Pochodový chvalozpěv Lord Mayo, který zaznamenal a roku 1809 publikoval Edward Bunting podle hry slepého harfenisty Arthura O’Neilla, rozproudil na nádvoří sídlící ptáky natolik, že se s vervou pustili do vlastního tvořivého kontrapunktování. K všeobecnému pobavení posluchačů i hudebníků se však píseň Lord Mayo dočkala i nečekaného doprovodu věžních zvonů, které dozněly s posledními tóny skladby. Následné instrumentální lamento Soggarth Shamus O’Finn nejenže utišilo rozveselenou společnost, ale především dalo vyniknout tklivé, a přece sladké gambě v nastudování Garance Boizot a melancholické arciloutně Érica Bellocqua.
Po sérii reelů zahájila truchlivou píseň Sir Uillioc de Búrca (Sir Ulick Burke) skladatele Turlougha O‘Carolana dlouhá instrumentální předehra, ve které nejvíce upoutal hořkosladký dialog flétny s arciloutnou. Ještě předtím, než mohl Robert Getchell křehkým hlasem dozpívat verše o tragicky zesnulém siru Burkovi, začaly se na tvářích posluchačů objevovat první krůpěje… nebyl to však jejich pláč – to si jen irské nebe odskočilo nad lysický zámek prolít za nebožtíka několik slz dojetí. Přízeň shůry však hudebníci z pochopitelných důvodů příliš neocenili a chvíli to vypadalo, že se bude jednat o konec kouzelného – ale přece jen neuspokojivě krátkého – večera. Organizátoři festivalu v čele s ředitelem Davidem Dittrichem si však věděli rady a hudebníky umístili na zastřešený ochoz nad nádvořím. Mezitím se někteří posluchači odebrali zpět do deště na lavičky, zatímco jiní se usadili pod přilehlé stropy – koncert mohl bez potíží pokračovat. Může to znít nejspíše banálně, avšak domnívám se, že ono prosté rozverné bušení vody o deštníky a sladké šelestění dešťových kapek o dlažbu nádvoří dodalo již tak intenzivnímu hudebnímu zážitku navíc ještě určité stěží uchopitelné kouzlo okamžiku, které možná na nějaké nevyřčené úrovni vnímali mnozí z nás.
Poté, co se diametrálně proměnil prostor i akustika zazněly ještě anonymní skladby O’Neill’s riding, Barrack hill, Petrie n°94, Irish Air, ukolébavka Do Chuirfinnse Féin Mo Leanbh a Chodladh, air The Banks of Barrow, píseň An Drumadóir, skladba Cuckold come out the Amery Johna Peacocka a závěrečná – opět anonymní – čtveřice instrumentálních děl The High Road to Kilkenny, Toss the Feathers, The Mill Stream a Money Musk. Během pochodu O’Neill’s riding vyměnil umělecký vedoucí souboru François Lazarevitch flétnu za dudy, které se svým nasálním tónem kouzelně pojily s deštěm prosycenou akustikou. Přiznávám, že mě překvapilo, jak akusticky dobře umístnění hudebníků na ochoz fungovalo. Pro violu da gamba či barokní harfu se sice nejednalo o zrovna ideální zvukové podmínky, ale přesto si nástroje zachovávaly svoji melodickou čitelnost v rámci celku.
Sobotní koncert ansámblu Les Musiciens de Saint-Julien na nádvoří zámku v Lysicích se možná na první pohled neodehrál přesně podle původních plánů pořadatelů – hudebníkům bylo třeba rychle vytvořit alternativní prostor a někteří z účastníků pravděpodobně odcházeli domů promáčení – avšak rozhodnost, s jakou posluchači vyjádřili svoji touhu pokračovat v načatém večeru, musela být pro organizátory největším zadostiučiněním. A tak se nečekaně autentický výlet do irské hudební krajiny stal – alespoň dle mého – prozatím nejsilnějším koncertem 27. ročníku festivalu Concentus Moraviae.
