Dagmar Zárubová (1949 – 2014)
14.12.2014 se uskutečnil v Pálffyho paláci vzpomínkový večer u příležitosti nedožitých 65. let profesorky Pražské konzervatoře, houslistky Dagmar Zárubové. Sešli se její přátelé, spolupracovníci a bývalí studenti. Na programu byla díla G. F. Telemanna, A. Dvořáka, L. Janáčka a E. Blocha, provedená studenty a pedagogy, přáteli Darinky Zárubové – jak ji všichni nazývali. Večer nebyl tryznou, ale oslavou naplněného života, který sice pro nás skončil dřív než bychom si přáli, přesto stihl naplnit svůj účel. Kolik lidí může říci, že se živí tím, co je baví a těší se do práce? Kolik lidí vidí rozkvétat mládí z nesmělých poupátek do spanilých voňavých růží a je svědkem jejich nástupu na raketový kosmodrom oslnivé kariéry? Měli jsme privilegium stýkat se po značnou část našich životů s touto „ Zahradnicí z lásky“. Neboť Dagmar Zárubová milovala všechny a všechno kolem sebe, vytrhávala plevel, hubila mšice a okopávala všechny své rostlinky, aby je mohla předat dalším pěstitelům zušlechtěné, zdravé a schopné dalšího růstu. Z mnohých zákrsků se díky její péči staly statné stromy, svým ovocem výrazně přispívající k vůním a chuti tohoto světa.
Mnozí z nás jsme mohli Darinku nazývat Přítelkyní s velkým P. Buďme Osudu vděčni, že jsme ty cesty života mohli šlapat spolu a měli společnou radost z každého úspěchu námi pěstovaných květinek. Neboť jedinou skutečnou odměnou pedagoga je úspěch jeho svěřenců. Finance jsou pouze příspěvkem na náklady života.
Co o naší milované Darince vlastně doopravdy víme? Narodila se 9. 12. 1949. Už ve věku 4 let byl objeven její hudební talent. Pod vedením Jana Čermáka se zdárně rozvíjel, takže v roce 1960 vyhrála Kocianovu houslovou soutěž, čerstvě založenou o rok dříve. Osud jí ale brzy slunečný život ztížil, protože když bylo Darině 14 let, zemřela její matka. Od vstupu na pražskou konzervatoř do třídy prof. Markéty Morenové musela proto převzít péči o rodinu. Naneštěstí starší bratr odešel také na věčnost v roce 1977, což Darinu hodně poznamenalo. (O otce se starala až do začátku 90. let.) Navzdory těmto osudovým ranám dokázala Darina vytrvat na započaté cestě houslistky a zkoušky na AMU už vykonala jako hvězda první velikosti.
Tam vystřídala 3 pedagogy: Josefa Vlacha, Ivana Štrause a Jiřího Nováka. Ačkoli v ní byly vkládány velké naděje a měla všechny předpoklady pro sólistickou kariéru, počínaje výrazným houslovým a muzikantským talentem, přes přitažlivý zjev s osobním charizmatem, až po mimořádnou hudební a obecnou inteligenci, sólová kariéra ji brzy přestala přitahovat. Sólistické ambice vyžadují ocelové nervy a zdraví, určitou dávku exhibicionismu, notnou dávku štěstí a pocit, že je to pro mne to jediné, čím se chci v životě zabývat. Nic z toho Darinka nevyznávala. Chtěla být pokornou dělnicí na vinici Páně a brzy po absolutoriu začala směřovat na dvě cesty: dráhu pedagogickou a historicky poučenou interpretaci. V té době to bylo u nás pole nezorané.
Eduard Melkus, její pozdější učitel a vzor, založil toto praktické rozeznívání vědeckých poznatků ve Vídni v roce 1951, ale trvalo dlouhou dobu, než si poučená interpretace vydobyla příslušný prostor ve světovém hudebním dění. Pár let se i u nás tradoval primitivní názor, že stačí hrát pomalu, nudně a bez vibrata a už je to autentická interpretace. Vedle Milana Munclingera byla Darina jednou z mála bílých vran, které tyto předsudky úspěšně naklovávaly. Také hostování už vyspělých souborů ze zahraničí pomáhalo tyto směšné představy smést. V pražském prostředí byla Darina jedinou houslistkou, která věděla a uměla.
K pochopení zákonitostí autentické interpretace vedla i svou třídu. Zprvu je vozila do institutu výzkumu poučené interpretace v Blankenburgu v tehdejší NDR, později na prázdninové kurzy ve Valticích, kde vzniklo první centrum pro studium této hudby. Postupem času se ukázalo, že jak autentická interpretace, tak tradiční hraní barokních skladeb v dobových úpravách mohou existovat vedle sebe, ale že z teoretického výzkumu plynou některá pravidla, která jsou závazná i pro obvyklý způsob hraní baroka. Například způsob frázování. Záhy se také ozřejmilo, že staří mistři byli supervirtuozové – o čemž svědčí koncerty i našich souborů, v nichž jsou žáci Darinky významně zastoupeni.
Od roku 1977 do roku 1990 vyučovala na teplické konzervatoři, od roku 1990 až do svého odchodu do důchodu na vlastní žádost v lednu 2014 vychovávala studentstvo na konzervatoři pražské. Většina z nich se pak po absolutoriu HAMU uplatnila na čelných místech české interpretační scény. Z počtu cca 80 studentů v Teplicích a v Praze se někteří proslavili víc, jiní méně. Roman Patočka – dnes jeden z našich čelných sólistů – Štěpán Ježek – sekundista Bennewitzova kvarteta – Jakub Čepický – violista Wihanova kvarteta – Magdalena Malá, významná členka souboru Musica Florea – Josef Žák – jeden z mála houslistů, pěstujících momentálně ve Francii přesžánrovou hudbu, od folku po jazz – Anna Sommerová – absolvovala konzervatoř v její třídě provedením koncertu svého otce, Vladimíra Sommera, s Českou filharmonií – Dominika Chrastilová – rovněž sólistka s Karlovarským symfonickým orchestrem – Monika Růžková – uplatňující se sólisticky v mimořádných projektech – Miluška Skoumalová – členka FOK – Jan Vidimský – člen Vídeňských symfoniků – a mnoho dalších. Podle administrativních údajů obnášel celkový počet studentů Darinky na obou ústavech cca 80 duší a těl.
I když jí Osud odepřel stálého životního partnera – což byla asi také daň za dlouhou péči o otce – společnosti se nijak nestranila. Po absolutoriu AMU se účastnila hojného muzikantského dění. Jedním ze spolupracovníků byl cembalista Rudolf Zelenka, brněnská cembalistka Barbara Maria Willi, sbormistr Miroslav Venhoda ji přizval k nahrávce na desku Supraphonu se skladbami Henryho Purcella a Johna Blowa, jejími blízkými spolupracovníky byli význační hudební vědci Tomislav Volek a Michaela Freemanová. Z podhoubí a atmosféry na teplické konzervatoři se rekrutovali jak hráči u Pavla Klikara, tak Štrynclova Musica Florea.
20 let na letní škole staré hudby ve Valticích znamenalo další desítky poučených interpretů, nesoucích barokní zásady mezi plebejce. Žasli jsme nad postupně odkrývaným bohatstvím tak zvané „Tafelmusik“, užitkové hudby k jídlu, předjímající současnou popmusic svým – také – zábavným charakterem. Ale na jaké kvalitativní úrovni! Darinka byla jedním z pěšáků tohoto boje za změnu vkusu publika. Také díky ní současná houslová generace vládne nejen závratnou technikou, o jaké se generaci naší ani nesnilo, ale vytvořila si ve svých mozkových počítačích programy pro historicky i esteticky správné tlumočení poselství minulosti.
Její obětavost neznala mezí. Neděle, svátky, učila vždy, když bylo třeba. Mnohá studentka u ní našla přechodný či déletrvající pracovní azyl. Přitom dokázala být přísná tam, kde zahlédla byť jen stín raráška lenosti, takže ten raději zmizel poté, co mu Darinka předvedla, že u ní mu pšenka nepokvete.
Když jí byla nedlouho po jejím odchodu z konzervatoře diagnostikována zhoubná choroba v rozvinutém stadiu, přijala ortel s klidem a vyrovnaně. Odmítla agresivní léčbu s nejistým výsledkem a „syta svých dnů dohrála svou skladbu až do konce s elegancí“ – jak pravil jeden z ošetřujících lékařů. Když se začala její podoba postupující nemocí měnit, komunikovala už jen telefonem, bez možnosti ji zahlédnout, takže mnozí z nás ji budeme mít v paměti tak pohlednou, jakou byla až do konce svého konzervatorního působení. Uchovejme si tuto její podobu a vzpomeňme na ni ať v modlitbě či jako na tvůrkyni mnoha pozitivních jevů v této negativní společnosti. Čest a sláva její památce!
