Trojice hudebníků (housle Vojtěch Jakl, viola da gamba Michal Raitmajer, cembalo Filip Hrubý) vystupující pod jménem B3 Ensemble si letošní téma festivalu Concentus Moraviae – Domov můj – vzala opravdu k srdci. Úterní program v kostele sv. Petra a Pavla v Řeznovicích totiž uvedl díla autorů, kteří buďto přímo patřili mezi významné české a moravské skladatele své doby, nebo je jejich životy do českých zemí alespoň zavedly.
Večer zahájila třívětá Sonata prima d moll pro housle, violu da gamba a basso continuo op. 1 moravského rodáka, skladatele a virtuózního hráče na violu da gamba Gottfrieda Fingera. S největší pravděpodobností se Finger narodil v Olomouci kolem roku 1655 a několik jeho raných skladeb se nachází také v kroměřížské hudební sbírce, je tedy možné, že nějakou dobu sloužil jako hudebník v kapele biskupa Karla II. Lichtenštejna-Kastelkorna. Další zastávkou na jeho hudební pouti byl Londýn, kde na jaře roku 1687 vstoupil do služeb krále Jakuba II. Stuarta. Právě zde Finger o rok později vydává a králi věnuje cyklus skladeb Sonatae XII pro diversis instrumentis, ze kterého B3 Ensemble představili trojici triových sonát vyhovujících jejich sestavě – sonátu d moll, F dur a A dur. Ačkoliv stojí hudebníci stále ještě převážně na počátku svých uměleckých kariér, jejich interpretační výkony jsou již veskrze profesionální a také z hlediska historicky poučené interpretace pečlivé a důkladně vystavěné.
Dobrým příkladem neopomenutých detailů mohou být dobovou literaturou uváděné pozvolna se „rozkmitávající“ trylky či příležitostné vibrato sloužící k uměleckému vyzdvihnutí určitých jedinečných tónů v rámci hudebních frází. Rytmická pevnost a vzájemná intimita houslí a violy da gamba držená na uzdě přesným doprovodem cembala Filipa Hrubého poskytovaly již samy o sobě výtečný hudební zážitek. Mezi nejpozoruhodnější hudební okamžiky však patřily společné rubato části, ve kterých se projevila nejen rytmická, ale také výrazová souhra hudebníků. Kromě krátkých úseků v závěrech skladeb, kde si toto tempové rozvolnění interpreti mohli dovolit, se každý z tria prezentoval v sólově orientovaném díle – Michal Raitmajer v Sonátě D dur pro violu da gamba a basso continuo Gottfrieda Fingera, Filip Hrubý v Passacaglii g moll skladatele Georga Muffata a Vojtěch Jakl v Sonátě č. 6 c moll Heinricha Ignaze Franze Bibera.
Zatímco v triových sonátách mají hudebníci přece jen poněkud omezené možnosti vlastní expresivity a rytmické rozvolněnosti, vybraná díla jim umožnila nejen zaujmout posluchače vlastním interpretačním uměním, ale také přirozeným způsobem ozvláštnit program a umožnit přitom posluchačům posoudit, jak moc se sólová hra (či s doprovodem) zvukově a kompozičně liší od ryze ansámblových děl s větší rovnocenností hlasů. Gambista Raitmajer dokázal tuto interpretační volnost v uhrančivém a vysoce virtuosním díle Gottfrieda Fingera náležitě zužitkovat a jeho výrazově bohaté – tu dravé, drsné či ostře pádící v gallopu, tam vzdychající a křehké – sahalo místy takřka až k interpretačnímu manýrismu v tom nejlepším slova smyslu. Někdy byly Raitmajerovy výrazové změny v tak rychlém běhu, že až na konci fráze se hudební sdělení jednoznačně uzavřelo. O to silnější však celé vyznění bylo. Dlužno dodat, že bez rytmicky neochvějného a ke gambistovi vstřícného doprovodu cembalisty Filipa Hrubého, by veškeré výraznější rubato nevyužilo svůj plný potenciál. Ostatně nedlouho poté dostal i cembalista Hrubý prostor projevit své sólistické kvality v Passacaglii g moll Georga Muffata. (Přestože Muffat nepatří mezi autory české, ucházel se o místo kapelníka nejen v Praze, ale také u biskupa Karla II. Lichtenštejna-Kastelkorna. Jeho sonáta zaslaná jako vzorek skladatelské práce dodnes patří mezi největší chloubu kroměřížského archivu.) Ačkoliv je Muffatova Passacaglia plná rychlých figurací, virtuosních běhů či náhlých rytmických zvratů, její tanečnost byla v uchopení Filipa Hrubého nepopiratelná, což svědčí nejen o jeho výtečné technické zdatnosti, ale také o vytříbeném cítění. Právě v ostrém kontrastu výtečně a rytmicky přesně provedených pádících figurací a rozvolněné tanečnosti tkvěla působivost Hrubého provedení.
Také houslista Vojtěch Jakl dostal prostor interpretačně zazářit v díle autora spjatého s kapelou Karla II. Lichtenštejna-Kastelkorna. (I za tuhle spřízněnost skladatelů si program zaslouží pochvalu!) Přestože houslista Heinrich Ignaz Franz Biber nakonec – ne zcela ideální cestou – skončil ve službách salcburského arcibiskupa Maximiliana Gandolfa von Kuenburg, jako enormně talentovaný houslista je znám již v biskupské kapele na Moravě. Biberova Sonáta č. 6 c moll pro housle a basso continuo vyžaduje kromě vysoké technické zdatnosti také užití skordatury (přeladění strun), za tímto účelem si houslista připravil ještě záložní housle, které však již nebyly opatřeny střevovými strunami. (Střevové struny nepatří k nejlevnějšímu vybavení historicky poučeného houslisty.) Proměna zvukového charakteru byla sice znatelná, ale ve výsledku nebyla až tak zásadní. Lahodné pozvolné trylky, pestrá, přesto nepřehnaná či uměle působící výrazovost, intonačně zvládnuté dvojhmaty, ale i přirozená tanečnost Passacaglie a Gavotty (1. a 3. věty) korunovaly sólistický výstup Vojtěcha Jakla.
Mohlo se zdát, že závěrečným odlehčením měla být rytmická, rozverná a k tanci popouzející Ciaconna in D českého skladatele Samuela Capricorna, přesto mělo trio B3 Ensemble v záloze ještě nečekaný přídavek. Cembalista Filip Hrubý připravil úpravu lidové písně z nedalekých Ivančic Šel dudáček (pod tímto názvem v Sušilově sbírce) do formy fugy a došlo také na zpěv. Je třeba dodat, že šlo o úpravu velmi povedenou, která navíc skutečně zachovávala barokní kompoziční jazyk a rozhodně tak nešlo jen o laciný tah těžící ze sentimentu místních.
B3 Ensemble se nestali pouze dalším českým tělesem vystupujícím na letošním ročníku festivalu Concentus Moraviae, ale dali si záležet na tom, aby také dramaturgie koncertu odpovídala tématu Domov můj, a to vše završili povedeným, sehraným a vnitřně dynamickým provedením, kterému nechyběla osobitost ani energičnost. A to mají hudebníci ještě celou dlouhou kariéru před sebou – jen tak dále!
