Koncert orchestru Česká sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem, který se konal 1. února 2014 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina, nesl pečeť výjimečnosti. Záštitu nad celou akcí převzalo velvyslanectví USA v Praze, večer osobně uvedl tiskový atašé americké ambasády Daniel Ernst a jako sólista na něm vystoupil Yefim Bronfman, světově proslulý izraelsko-americký pianista, pocházející z bývalého SSSR. Orchestr Česká sinfonietta je poměrně mladým tělesem: v programové brožuře koncertu jsem se dočetl, že vznikl rozšířením Baborák Ensemble, který debutoval na Pražském jaru 2010. Při pohledu na seznam hráčů tohoto orchestru zjistíme, že se jich řada objevuje i v jiných hudebních konstelacích, přičemž více než polovinu členů České sinfonietty nalezneme porůznu ve čtyřech nejvýznamnějších pražských orchestrech – v České filharmonii, FOK, PKF a SOČR. Radka Baboráka znám jako jedinečného hornistu, v roli dirigenta jsem jej viděl poprvé – a musím přiznat, že jak dirigent, tak orchestr byli pro mne příjemným překvapením. Úvodní Rossiniho předehra k opeře Semiramide měla jiskru i švih a potěšila posluchače příjemnými melodiemi. Beethovenův Klavírní koncert č. 1 C dur, op. 15, který následoval po Rossinim, nezapře mozartovskou inspiraci. Yefim Bronfman pojal klavírní part překvapivě komorně, hrál s úžasným nadhledem a bylo zjevné, že má toto dílo do posledního tónu dokonale zažité. Nadšené publikum nechtělo Yefima Bronfmana propustit z pódia, takže umělec přidal navíc finální větu z Beethovenova Druhého klavírního koncertu. Ale ani tento velkorysý přídavek posluchačům nestačil, a tak Bronfman přednesl ještě Chopinovu Etudu F dur z opusu 10 – v neuvěřitelném tempu, s neuvěřitelnou lehkostí a zřetelností (fascinující bylo, že ji hrál téměř bez pedálu) a nakonec třetí větu ze 7. klavírní sonáty Sergeje Prokofjeva. Její provedení bylo natolik strhující, že obecenstvo povstalo „jako jeden muž“ ke standing ovation. Celou druhou polovinu večera vyplnila Symfonie č. 1 c moll, op. 68 Johannesa Brahmse. Radek Baborák dirigoval toto náročné dílo zpaměti a nutno říci že obdivuhodně. Symfonie vyzněla velmi emotivně, plasticky a barevně – skutečně brahmsovsky. Radek Baborák si se svým orchestrem určitě výborně rozumí – ostatně i orchestr hrál po celou dobu s očividným zaujetím a elánem. O hezkých vztazích v souboru vypovídá i to, že Radek Baborák po skončení koncertu šel – ještě na pódiu – osobně každému hráči poděkovat. Mimořádně pozitivní vyznění celého večera dovršil přídavek: odlehčená a brilantně podaná předehra k Mozartově Figarově svatbě. A tak bych jen rád znal odpověď na otázku, proč se pořadatelům nepodařilo na tak krásný koncert zaplnit sál – proč bylo obsazené jen přízemí a proč byly balkony úplně prázdné?
Psáno pro: HARMONIE 2014/03
