Barokní podvečery 5. března měly nádech exkluzivity, neboť se konaly v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Návštěvníci přicházející na Hrad už večer nemuseli stát frontu u vstupních kontrol, a o přestávce se mohli procházet malou galerií v několika místnostech, které přiléhají k Císařskému sálu paláce. A program byl řekněme aristokraticko-kratochvilný, zahajoval letošní řadu „Stravaganza“, kdy se vybírá ze skladeb extravagantních či experimentálních.
Platí to jednoznačně o nejznámějším díle večera, Kantátě o kávě J. S. Bacha, která je mimořádná právě pro svůj odlehčeně komediální charakter. Koncert uvedla málo známá Entrata per la Musica di Tavola D-dur, tedy vlastně Tafelmusik, suita tanců k „hodovní tabuli“. Autorem byl Christoph Graupner, Bachův vrstevník působící ve službách lankraběte Hessensko-Darmstadtského. Je to hudba méně melodicky výrazná než podobná díla Telemannova, ale je zajímavá harmonicky a působí velmi jemně.
Pak následovalo provedení Kantáty o kávě, BWV 211 Johanna Sebastiana Bacha, které bylo vtipné už svou poloscénickou podobou. Tenorista Tomáš Lajtkep vpadl do sálu s úvodním „Schweigt stille, plautdert nicht“ už během ladění, což byl skvělý moment překvapení. A pak Tomáš Král skvěle zahrál i zazpíval árie rozzlobeného otce, a sopranistka Lore Binon jeho dceru Lízičku. Provedení mělo laskavý humor i jistou zemitost, což vyniklo hlavně v kontrastu s druhou polovinou, kde zněla jemnější francouzská hudba. Už kantáta Le Caffé Nikolase Berniera, která v podobně rozverném, a přitom hudebně přesném provedení zazněla po přestávce, má v sobě něco typického z francouzského Café Créme. Na tuto kantátu bezprostředně a kontrastně navázala pijácká árie a Bacchovský epilog Jeana-Baptiste Drouarta de Bousseta. Sopránová „óda na kávu“ byla tedy vlastně přerušena pánským pijáckým výstupem. Druhou polovinu uzavřela „La Joye“ Johanna Bernharda Bacha, vzdáleného bratrance J. S. Bacha, který působil v Eisenachu a jehož francouzskou hudbou inspirovaná Ouvertura č. 2 „Les plaisirs“ první půlku otevřela.
Celý večer měl sympatický laskavý humor a velký kus hudební objevnosti, protože ani Kantáta o kávě se nahraje často a ostatní díla už vůbec ne. Všechno skvěle pasovalo dohromady a orchestru Collegium Marianum jako by dodávala ducha a vnitřní soudržnost flétna umělecké vedoucí Jany Semerádové. Bylo to o tom, jak kouzlu kávy podléhají všechny národy, ale každý tomu přece jen dá trochu jiného ducha. A program koncertu byl perfektně vypraven jak dvojjazyčnými texty kantát, tak průvodním textem Jany Frankové.
