Komorní filharmonie Pardubice byla dalším z orchestrů, které letos účinkovaly na MHF Leoše Janáčka. Koncert v kostele sv. Václava v Opavě dirigoval Philippe Bach, sólistou večera byl Victor Julien-Laferrière. Francouzského violoncellistu mohlo české publikum slyšet už roce 2012, kdy ve svých jednadvaceti letech vyhrál soutěž Pražského jara. Od té doby zraje k dalším velkým úspěchům (1. cena na Queen Elisabeth Competition v roce 2017) a prestižním koncertům (sólově s Orchester National de Belgique, Orchestre de Chambre de Paris nebo Brussels Philharmonic). Jméno Philippa Bacha si laskavý čtenář spojí se slavnějšími nositeli téhož jména, jde ale o švýcarského dirigenta, v současnosti hudebního ředitele německého Meininger Staatstheater. Bacha předchází pověst spolehlivého lídra kvalitních evropských orchestrů s širokým záběrem (opera, především romantismus, ale často taky současná hudba), proto jsem byl zvědav, jak si porozumí s pardubickými muzikanty v repertoáru, který čekal na festivalové publikum.
Začátek koncertu patřil hudbě Petra Iljiče Čajkovského. Mozartiana, suita č. 4, op. 61 na Mozartova témata je retrográdním holdem klasicistnímu géniovi. Její hudba je brilantní a spíše apartně noblesní, než romanticky vzrušená a patetická. Dokonale ilustruje Čajkovského klasicizující tendence, nepostrádá virtuózní instrumentaci a skladatelův typický smysl pro nástrojovou sazbu. Komorní filharmonie Pardubice hrála pod taktovkou Philippa Bacha s nasazením, soustředěností i radostí z této posluchačsky i hráčsky vděčné hudby. Úvodní Gigue má s barokní stylizací nejčastěji 6/8 tance jen málo společného. Orchestr s dirigentem také úvodní větu vykroužili s intenzivní dynamikou a drivem.
Menuet potěšil velkoryse klenutou melodií, smyčce nepostrádaly zvukový objem a celý orchestr zřetelnou dynamickou výstavbou. Oblíbená Preghiere vyzněla se subtilně emotivním kouzlem, potěšující bylo agogické tříbení melodické linie, která působila svěže a nebyla přehnaně rozvleklá. Vrcholem bylo Téma a variace, které představují konstantní interpretační oříšek. Dlužno říci, že hráči na klarinet, příčnou flétnu a zejména koncertní mistr houslí zvládli své party se ctí a zahráli v souladu s muzikálně vykrouženým nastudováním dirigenta Bacha. Zazněly hravé a elegantní instrumentální výkony v optimální souhře a přiléhavém výrazu.
Interpretační delikatesou byly i následující Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33. Další Čajkovského „hitovka“ se rozezněla v podání mladého a talentovaného violoncellisty Victora Julien-Laferrièra. Jak charakterizovat jeho hru? Violoncellista udělal ve prospěch kantabilního, sametově hebkého tónu, poetického výrazu a bravurní souhry opravdu maximum možného. Po čistě technické stránce by se daly najít i zdařilejší kreace. Ne všechny figurace a běhy byly zakončeny s jistotou. Nejsem však fanoušek akademicky chladných pojetí, která jsou bezkrevná a s feelingem nemají nic společného. Hudební empatie, mimořádná tónová kultura a barevnost výrazu jsou důležitější atributy a těch má tento sympatický umělec na rozdávání. Navíc se představil v rafinované a spolehlivé souhře, která se slýchává vzácně.
Victor Julien-Laferrière si vysloužil opravdu vřelé a nepovinně spontánní standing ovation, po němž potěšil ještě velmi osobně a vzletně zahraným Preludiem ze Suity pro sólové violoncello č. 1 G dur BWV 1006 Johanna Sebastiana Bacha.
Druhou polovinu večera zastřešila Symfonie g moll, K. 550 Wolfganga Amadea Mozarta. Sluší se připomenout, že tento grandiózní symfonický klenot plný nadčasového napětí a tragičnosti Mozart napsal během necelých 14 dnů. Jakkoli se jedná o dílo populární a pro někoho možná už i obehrané, v Opavě jej Philippe Bach a pardubická filharmonie představili v nastudování, které bylo naprosto důvěryhodné, transparentní a energické. Od úvodního tématu v Allegru až po závěrečné bolestné a úsečné finále jsme byli svědky empatické interpretace. Hudební fráze potěšily důrazem na zpěvní charakter melodie, instrumentální fugata se nesla v čitelné diferenciaci jednotlivých nástupů a skvělé gradaci. Celá symfonie dýchala krásně koncipovanou dynamikou, tektonikou a intenzitou, která je pro tohle vzrušené dílo typická.
Jak mladý a talentovaný Victor Julien-Laferrière, tak etablovaný a zkušený Philippe Bach se po boku znamenité Komorní filharmonie Pardubice představili v příznivém světle a jejich společný koncert patřil k doposud nejpřesvědčivějším uměleckým výsledkům letošního MHF Leoše Janáčka.
