Ve Festspielhausu v Baden-Badenu opět připravili operní lahůdku, která jak po dramaturgické, tak po interpretační stránce přitahovala a vábila operní fanoušky (i kritiky), jako kdysi bájné Sirény lákaly Odyssea na jeho strastiplném návratu do vlasti. Jenom ty ceny kdyby nebyly tak astronomicky vysoké! 250 eur za vstupenku je opravdu dost. Ale zážitek jistě stál za to a ten šťastlivec, který si včas zajistil místo, rozhodně nelitoval.
Jako již v minulých letech byl opět iniciátorem představení petěrburský šéf Valery Gergiev , který zde už dříve zaujal představeními oper Čajkovského, Wagnera, Richarda Strausse i Janáčka. Nyní se Gergiev představil s dvěma aktovkami ruské provenience, z repertoáru Mariinského divadla zvolil večer dvou jednoaktových oper – byly to Aleko Sergeje Rachmaninova a Jolanta , poslední opera Petra Iljiče Čajkovského. Oba tituly mají cosi tematicky společného, přestože děj a prostředí jsou si nahony vzdálené.
Aleko (podle Puškinovy poémy Cikáni , rovněž zhudebněné italským veristou Ruggerem Leoncavallem) pojednává o vášnivé lásce, věrnosti a pomstě. Dílo zachycuje moment, kdy velká „cikánská“ láska, plná vášně a citu, končí nevěrou a smrtí obou milenců – zrádné Zemfiry i jejího nového milence, mladého cikána. Romantika par excellence sleduje krach kdysi velké lásky, kvůli níž šlechtic Aleko opustil svou společenskou vrstvu a dal se na svobodný a ničím nespoutaný život kočujících cikánů, kteří ho přijali mezi sebe.
Jolanta má téma značně bizarní – v centru děje je princezna Jolanta, od narození slepá, před níž veškeré okolí její neštěstí tají, a ona tak setrvává v domnění, že ve tmě žijí všichni, a je šťastná. Teprve nečekané setkání s mladým šlechticem Vaudemontem odhalí její slepotu a posléze do propuknuvšího milostného vzplanutí vnese rozkol a disonanci. Ale vše zachrání věhlasný arabský lékař, který Jolantě po operačním zákroku navrátí zrak. A tak se lyrika i patos snoubí v jedinečné symbióze vypjaté Čajkovského melodičnosti, propojující dynamicky vyhrocenou kantilénu s lyricky tklivými a citově i eroticky podmanivými recitativy.
Oběma operám vtiskl Gergiev dramatičnost, obnažil na samu dřeň podstatu erotické vyprahlosti i touhy po časově neohraničené slasti, jakož i nezkrotný příval žárlivosti a až animální pomstychtivosti, která z jinak ušlechtilého Aleka dokáže udělat vnitřně nezvladatelného mstitele a vraha.
Valery Gergiev kouzlil s orchestrem, nástrojové barvy přecházely v dynamických poryvech i lyrických ztišeních jak příliv a odliv bouří zpěněného moře. Orchestr Mariinského divadla exceloval, ovšem palmu vítězství si nakonec odnesli sólisté. Především Anna Netrebko , dnes primadonna assoluta, která v Jolantě uplatnila všechny své přednosti: vábný a přitažlivý zjev, stále dívčí a křehce zranitelný, krásnou potemnělou barvu hlasu i jiskřící výšky a především přirozený herecký projev. Partnerem jí byl polský tenorista Piotr Beczala , jehož mužný a přitom lyrický tenor, pevný v nádherně zbarvené střední poloze a suverénní ve výškách, podmaňoval zároveň i silou výrazu a nepředstíranou citovou opravdovostí. Jistě je herecky poněkud neobratný, až nemotorný, ale právě to kořenilo autenticitu vztahu, intenzitu vášně i hloubku citového prožitku. V Jolantě jsou ovšem i další důležité partie – Vaudemontův přítel Robert (Alexei Markov ), Jolantin otec král René (Sergey Aleksashkin ) a zkušený lékař Ibn Chakia (Edem Umerow ). Všichni byli jedineční.
Rovněž tak Aleko našel adekvátní představitele, zejména dominoval protagonista John Relyea v znamenitém podání vnitřně rozháraného Aleka, jemu dobře sekundovali také Veronika Dijoeva jako vášnivá Zemfira, Sergey Skorokhodov jako lehkomyslný Zemfiřin milenec stejně jako Sergey Aleksashkin v roli starého cikána, chápajícího vůdce cikánské komunity.
Zdálo by se tedy, že večer byl úspěchem. Bohužel, co mohla, zkazila režie (Mariusz Trelinski) a potažmo scéna (Boris Kudlička ) a samozřejmě kostýmy (Magdalena Musial ). Opět tyto romantické děje přenesl režisér do současnosti. Cikánský tábor z 1. pol. 19. stol. umístil do nějakého zdevastovaného squatu a děj Jolanty z raného středověku do jakéhosi horského letoviska v Alpách, kam přijedou Robert s Vaudemontem na lyžích. Dnes režiséři přenášejí do současnosti vesměs všechny děje a je jim šumafuk, jestli logika situací a vztahů vzala za své. Kritika k tomu mlčí, dokonce to často ani nezmiňuje, obecenstvo si pomalu zvyká a ti, co se s touto nehorázností režijních koncepcí, které nerespektují záměr autorů, neztotožňují, musí se s touto skutečností chtě nechtě smířit. Jistě – mohli by do divadla přestat chodit, zrušit abonmá. Ale to opravdový milovník opery udělat nemůže, návštěva opery je pro něho něco jako droga, jako posilující stimul, a nakonec vidět slavné hvězdy operního nebe živě před sebou je také silný magnet. A tak se publikum se svou bezbřehou láskou k opeře stává dobrovolně rukojmím všech těch samozvaných režisérů, žijících v bláhovém domnění, že jejich vyšinuté koncepce zachraňují operu jako takovou, že by jinak nutně musela skončit na smetišti dějin.
Rudolf Rouček
