Leoš Janáček, známý slavjanofil a především rusofil, který věnoval právě Její pastorkyňu své dceři Olze s dedikací psanou v ruštině a dokonce azbukou, by měl radost. Nepřekvapí, že Janáčkova opera byla pod taktovkou Valery Gergieva vybrána pro prezentaci Mariinského divadla ve Festspielhausu v Baden-Badenu. Gergiev se důsledně vrátil k Janáčkově partituře, bez všech pozdějších zásahů a retuší. Zní to občas nezvykle, v orchestraci méně hutně, ale zato průzračně. Gergievův Janáček se sice zdá méně úsečný, není tak rytmický, pregnantní, jak jsme zvyklí, je více „veristický“ v důrazu na emocionalitu jednotlivých pěveckých frází. Gergiev příliš „neodsazuje“ jednotlivé motivy, orchestr plynule propojuje tektoniku díla, které se vzdouvá jakoby v přílivu a odlivu. Je pravda, že Janáčkův „zrnitý“ kompoziční rukopis vzal při tomto pojetí poněkud za své, ale o to účinněji působí sepětí janáčkovského drásavého rytmu s jeho sršatou melodičností. Gergiev ovšem vtiskl všemu náležitou proporcionalitu, janáčkovská zemitost, opírající se o rytmický model emocionálně akcentovaných větných celků, se tu snoubí s nostalgicky tklivou, až meditativní lyrikou, třebaže inscenaci pochopitelně dominují dramaticky vyhrocené momenty jednotlivých scén.
Režisér Vasily Barkhatov pojal dílo v podstatě realisticky, třebaže scéna (výtvarník scény Zinovy Margolin ) není popisná a jednotlivé dekorační segmenty jak v horizontálním, tak vertikálním pohledu jsou řazeny paralelně vedle sebe i nad sebe, aniž by tvořily kompaktní dekorativní celek. Způsobilo to sice rozbití hracího prostoru, což třeba vadilo při scéně rekrutů i davové scéně při objevení mrtvého dítěte, ale na druhé straně mohl režisér scény rozehrávat simultánně a v mnohačetných mizanscénách, které umožňovaly nevšední práci s prostorem i hereckým detailem. Důslednost, s jakou režisér „dotahoval“ jednotlivé situace byla obdivuhodná, škoda jen, že se mnohdy zbytečně odchyloval od zpívaného textu.
Pěvecké obsazení bylo vyrovnané: dominovala ve vášnivých vznětech a citových výbuších vedená Kostelnička (Larisa Gogolevskaya ), jakož i sveřepý i odhodlaný Laca (Jorma Silvasti ), Jenůfa (Irina Mataeva ) byla žensky zranitelná, k Lacovi zpočátku o poznání provokativnější a ve svém hoři ještě zdeptanější, než bývá obvyklé. Števa (Sergei Semiskhur ) spíše než lehkomyslný frajer sebevědomý majitel mlýna, vnitřně rozpolcený notorický alkoholik a násilnický erotoman, opravdu negativní postava se vším všudy. Také žádná z drobnějších postav nebyla podceněna, všechny dostaly svou tvář i přesné sociální zařazení, ať už to byla stařenka Buryjovka (Elena Vitman ), pastuchyňa (Olga Legkova ), služka Barena (Lia Shevtsova ), pasáček Jano (Angelina Dashkovskaya ), rychtářka (Tatiana Kravtsova ) s dcerou Karolkou (Yekaterina Soloveva ) nebo rázovité mužské postavy stárek (Alexander Gerasimov ) a rychtář (Andrei Spekhov ).
