I Pražské jaro občas sklouzavá do pasti v krátkém čase opakovaného hostování stejných sólistů, ansámblů a orchestrů. Naštěstí často je i velmi kreativní a flexibilní. Pozvánka pro lotyšskou houslistku Baibu Skride bylo správným rozhodnutím, které vyústilo v druhý houslový vrchol festivalu (tím prvním byl 29. května Gil Shaham). Jen měla přijít před pěti, deseti lety, nebo hned po roce 2001, kdy zvítězila v bruselské soutěži Královny Alžběty. Klavírní partnerkou jí v Dvořákově síni Rudolfina byla o rok mladší sestra Lauma Skride. (Škoda, že pražský sesterský debut nebyl dokonán účastí třetí skvělé sestry – violistky Lindy.)
Recitál měl svět tradice i svět objevu. V první polovině zahrály sestry Griegovu často hranou Třetí houslovou sonátu G dur op. 13 a Beethovenovu Houslovou sonátu č. 3 Es dur op. 12. Grieg byl jiný, než jsem dosud slyšel od celé řady houslistů (Mutter, Jansen, Hahn, Capuçon), kteří po svém postihli nostalgii i tanečnost. Ve hře Baiby Skride bylo vedle lyriky větší ingerence drsnosti, přičemž pro mě byla zajímavější nežli „novátorsky zcizující“ Gidon Kremer. Nejvíce mě asi dostal jako z jiného světa znějící úvod Adagia.
Beethoven byl stylově přesný a vlastně se hře nedalo až na pár přehmatů nic vytknout, ale pojetí Anne-Sophie Mutter nebo Leonidase Kavakose je mi mocnou zpěvností bližší. Bylo to však příjemně nevtíravé. Bohužel Lauma Skride nebyla ve zvuku tak měkká a lahodná jako její sestra.
Zbytek koncertu přinesl jiný svět a byl pro mě objevem. Malá letní hudba (Māza vasaras mūzika) Lotyše Peterise Vaskse mi zpracováním folkloru připomněla Bartóka. Bylo to podobně vynalézavé, respektující styl a náladu a harmonicky zajímavé. Baiba umí jak báječné sotto voce, tak nádherně plné forte. Už jenom kontrast Skumji (Smutně) a Liksmi (Radostně) by vydal za interpretační studii.
Ovšem vrcholem byla Čtvrtá sonáta op. 39 Poláka Mieczysława Weinberga. Dle mého mínění geniální kompozice, která sice připomíná Šostakoviče, ale je naprosto osobitá a zcela se mu vyrovná! Baiba ji zahrála kongeniálně, bylo to nabité životem, úžasným tónem a přitom až dojemnou pokorou. Ostatně celý večer byl neokázalý, pro někoho možná málo nápadný a extrovertní. O to víc si pražskojarního koncertu Baiby Skride cením. S Prahou se rozloučila preludiem Dmitrije Šostakoviče.
Debut Baiby Skride na Pražském jaru byl pro mě zážitkem i zkušeností. Určitě jsem na festivalu slyšel tónově velkorysejší hraní a viděl charismatičtější osobnosti, ale během večera se mi nenápadně uhnízdila v obou hemisférách mozku a v duši. Byl to pro mě večer, na nějž si občas rád vzpomenu. Zvlášť když její první koncert v Praze nebude, doufejme, i posledním… (Koncert byl i příležitostí ke komparaci. Pražské jaro totiž asi nechtěně nabídlo možnost srovnání dvou výborných houslí. Gil Shaham hrál na Stradivariho nástroj „Contessa Polignac“ z roku 1699, z vrcholného houslařova období, Baiba Skride na „Ex Baron Feilitzsch“ z roku 1734, tedy z období útlumu, kdy se navíc u některých nástrojů spekuluje o autorství. To sice není případ tohoto zajímavého nástroje, nicméně Shahamovy stradivárky pomyslný zápas v kvalitě zvuku a nosnosti vyhrály.)
