Čtvrtý večer Dvořákovy Prahy zahájila symfonická předehra Améby Jozefa Grešáka, v Čechách nepříliš hraného slovenského skladatele. Jeho styl je hodnocen jako vysoce osobitý, tato předehra však nijak blíže neukázala, v čem by jeho originalita měla spočívat. Přesto je to docela svěží, hybně založená hudba, k jejíž charakteristice patří významné užití perkusí, zdůrazňujících rytmicky pregnantní strukturu a podtrhujících východoslovenské intonace. Neměl jsem však z vlažného provedení dojem, že by si Slovenská filharmonie , pod taktovkou mezinárodně ostříleného a vyhledávaného italského dirigenta Massima Zanettiho , vytvořila ke kompozici nějaký bližší vztah. Vše podstatné toho večera bylo spojeno se jménem lotyšské houslistky, dnes již velkého mezinárodního renomé, Baiby Skride . Přednesla strhujícím způsobem Dvořákův Koncert a moll – denní chlebíček mnohých houslistů, který se právě proto může už někdy trochu zajídat. Pokud vše nedopadlo tak, jak mělo, pak byl problém někde jinde. Orchestr jí nebyl partnerem, který by podtrhl relativní svéráznost jejího nastudování, ale jen rutinním doprovázečem. Přestože se u jeho stupínku pravidelně střídalo několik českých mistrů taktovky, dokonce Václav Talich jako jeho zakladatel, toho večera pod Zanettim hrál první slovenský orchestr bez vnitřního zaujetí a z rutiny jej nevyrušilo ani velké umění sólistky večera. Dobře si třicetiletá rodačka z Rigy poskládala Dvořáka do hlavy! V jejím pojetí je méně lyriky i sladkosti, zato více živelné energie a strhující vitality. Je to dáno už jejím ocelově pevným tónem a analytickým přístupem, se kterým Skride přehodnocuje virtuózně exponované pasáže. Běhy šestnáctinek, jimiž se v koncertu prezentuje joachimovská virtuozita, jsou přečteny osvěživě jinak, nově. Je to slovy těžko postižitelné členění, metrorytmické vrstvení, díky němuž se právě tato technická místa, jež často slýcháme jako oslnivé, ale přece jen etudy, stala poetickým vrcholem a pointou jejího provedení. Přídavkem, Sarabandou z Bachovy Partity d moll , Baiba Skride jen dotvrdila jedinečnost svého talentu, v němž je obsaženo vše, co činí hudebníka velkým: vkus, styl, správnost hudebních rozhodnutí, kterými dokáže přesvědčit i toho, komu se snad napoprvé zdají nezvyklé. Po přestávce zazněl před již značně vyprázdněným sálem Rudolfina Schumann, jeho 2. symfonie C dur . Toto složitě konturované dílo, poznamenané těžkým bojem s depresí, je ke své škodě snad až příliš diatonicky založené a postrádá onu elementární beethovenovskou sílu. Symfonie bez velkých témat může zapůsobit jen při vrcholném provedení. Takto možno konstatovat, že ti, kdož odešli, nechybili. Za informativně zběžným, v detailu hodně nepřesným provedením je zřejmě málo zkouškového času. Jestliže šestnáctinkovému scherzovému tématu předchází příprava ve stejných hodnotách, pak je nutno tematické šestnáctinky ostře odlišit od těch netematických – což vyžaduje poctivé nazkoušení. Požadavek, dnes už stěží slučitelný s realitou hektického koncertního provozu.
