Pražské Národní divadlo se při vstupu do 125. sezony zamyslilo nad svým posláním a formulovalo preambuli svého statutu. Bylo na čase. Nevím, zda ještě někde ve světě existuje jiné divadlo, které si v bouřné minulosti postavil za celonárodního hnutí a s velkým úsilím „Národ sobě“.
Znění nového textu preambule přečetl 27. září v úvodu Slavnostního koncertu k otevření jubilejní 125. sezony Národního divadla ze scény historické budovy ND ministr kultury Václav Jehlička: „Národní divadlo je reprezentativní scéna České republiky. Je jedním ze symbolů národní identity a součástí evropského kulturního prostoru. Je nositelem národního kulturního dědictví a zároveň prostorem pro svobodnou uměleckou tvorbu. Je živým uměleckým organismem, který chápe tradici jako úkol ke stále novému řešení a jako úsilí o nejvyšší uměleckou kvalitu.“ Pořad ze známých, ale zejména méně uváděných skladeb českých skladatelů (kromě Dvořáka, Smetany, Janáčka a Suka také V. Novák, Z. Fibich a O. Mácha), uvedený pod taktovkou dirigenta Tomáše Netopila a sbormistra Pavla Vaňka, přesvědčivě dokumentoval záměry z citované preambule statutu Národního divadla.
O týden dříve, 19. a 20. září, se na scéně historické budovy Národního divadla tančila Česká baletní symfonie v provedení baletního souboru Národního divadla, vedeného Petrem Zuskou. (Pro vysvětlení: Národní divadlo má baletní soubory dva – balet opery Národního divadla, který vede Alena Reisnerová, a balet Národního divadla pro samostatná baletní představení.) V úvodu večera, věnovaného tvorbě českých choreografů na skladby českých hudebních skladatelů, se hovořilo o penězích. Komerční banka udělila již podruhé Ceny KB vybraným interpretačním umělcům ze tří složek Národního divadla: baletu, činohry a opery. Finanční dar ve výši 100 000 Kč a bronzovou sošku Kobanádi v póze tančícího ženského Derviše od akademického malíře a sochaře Jana Róny dostali Michal Štípa, Taťjana Medvecká a v zastoupení John Wegner.
Baletní večer zahrnul čtyři taneční opusy z tvůrčí dílny Petra Zusky, Tomáše Rychetského, Zuzany Šimákové a Jiřího Kyliána, vytvořené na symfonické i komorní skladby Dvořáka, Martinů, Janáčka a Ševčíka. Úvodní kreace s názvem D.M.J. 1953 – 1977 i závěrečná Sinfonietta patří k choreografiím již prověřeným. Zuskovo D.M.J 1955 – 1977 uvádělo dosud s mimořádným ohlasem diváků i odborné kritiky Národní divadlo v Brně. Pro scénické podmínky pražského Národního divadla doznala inscenace zřetelných změn (mimo jiné byl vypuštěn klavír na scéně). Iniciály D.M.J. 1953 – 1977 mají dvojí význam. Jednak evokují jména skladatelů Dvořák, Martinů, Janáček a současně připomínají nápis na náhrobku mladé dívky, od něhož se odvíjí imaginace tanečních obrazů. Janáčkova Sinfonietta, vizualizovaná Jiřím Kyliánem, patří do světového baletního repertoáru již od roku 1978. Tehdy začal její mezinárodní ohlas v USA, kde ji uvedlo Holandské taneční divadlo (Nederlands Dans Theater) u příležitosti 50. výročí skladatelova úmrtí. Stala se zhmotněním Janáčkových slov o Sinfoniettě jako projevu duchovního povznesení a svobody člověka. Balet pražského Národního divadla nastudoval Kyliánovu choreografii Sinfonietty prvně v roce 2000, tehdy současně s jeho inscenací Ravelova baletu Dítě a kouzla.
Dvě choreografické novinky, tvořící druhou a třetí větu pomyslné baletní symfonie, reprezentují tvořivou potenci baletního souboru v oblasti tak zvaného čistého tance, obvykle prezentovanou na scéně Stavovského divadla v pořadu Miniatury. Kreace Tomáše Rychetského nazvaná Nevyřčené ticho (na Janáčkovu Klavírní sonátu 1. X. 1905 Z ulice ) uplatňuje působivý světelný design a scénické artefakty, které dotvářejí simultánní pohybové sekvence tří tanečnic ve dvou ohraničených bílých čtvercích, oddělených šedým pásem cesty do nekončícího prostoru. 6/2 člověka (čti Šest polovin člověka ) přináší do baletního pořadu odlehčení, kterým se obvykle vyznačuje třetí věta symfonie hudební. Šest tanečníků na šesti trampolínách se v humorné choreografii Zuzany Šimákové předstihuje v předvádění svých mužných vlastností. K tomu jim pomáhá brilantní hudební doprovod, nahraný houslistou Pavlem Šporclem a klavíristou Petrem Jiříkovským (Z domoviny od Smetany a Holka modrooká z Českých tanců Otakara Ševčíka).
Již od prvního otevření opony baletní soubor zaujme dokonalou souhrou interpretů, čistými liniemi absolutního tance a neobvyklou, jakoby odcizenou, beztížnou pábitelností. Choreografické texty, oproštěné od dějové reality, působí geometrickou abstrakcí, hrou světel a pohybujících se těl. Výtvarná působivost tanečních pohybů a lahodná plynulost proměňujících se obrazů podněcují fantazii a přinášejí zážitky jako z galerie výtvarných umění. Baletní soubor svým provedením naplňuje tu část preambule statutu Národního divadla, v níž se tradice chápe jako úkol ke stále novému řešení a jako úsilí o nejvyšší uměleckou kvalitu.
Večer má však jednu vadu. Hudba velikánů české hudby zaznívá z divadelních reproduktorů. Snad každému je zřejmé, že hudební zážitek z takové prezentace nemůže být srovnatelný s hudebním zážitkem, jaký poskytl výše zmíněný slavnostní koncert. V baletním umění, které patří do kategorie umění múzických (tedy hudebních), se spojuje hudba (sluchový vjem) a tanec (vizuální vjem) v jeden emocionální zážitek. Baletní umělci, byť by tančili sebelépe, na hudební konzervu nemohou emocionálně zasáhnout diváka. Vizuální zážitek z tance není umocňován zážitkem z živého hudebního provedení. Naopak, v některých případech je snižován nepřiměřenou intenzitou zvuku (zejména v Sinfoniettě, kde reprodukovaný zvuk dvanácti trubek může lahodit sluchu snad jen milovníkům hudby techno).
Tři složky Národního divadla – činohra, opera a balet – by měly mít rovnocenné předpoklady pro svou realizaci. Jestliže baletní soubor Národního divadla musí z provozních důvodů vystupovat ve Stavovském, a nyní už i v Národním divadle za doprovodu mrtvé hudební konzervy, je odsouzen ke snižování své umělecké prezentace a jeho členové ke ztrátě citu pro nuance provedení. Hudební doprovod se záhy může stát kulisou dobře secvičeného spartakiádního kolektivu. V evropském kulturním prostoru, ke kterému se Národní divadlo hlásí ve své preambuli, je na reprezentativních scénách naprosto nepřijatelné uvést baletní představení bez živého hudebního doprovodu. (Mám na mysli hudbu, která se realizuje hrou na hudební nástroje výkonnými umělci, ne tedy hudbu generovanou synteticky.) Interpretační degradace baletu Národního divadla je v rozporu s dosavadním renomé českého baletu. který má svou kontinuitu již od 19. století. Připomínám, že to bylo v roce 1888, kdy si Čajkovskij po koncertu a shlédnutí 2. dějství Labutího jezera v pražském Národním divadle napsal do svého zápisníku „Minuta absolutního štěstí“.
Dávno je ta tam doba národního obrození, kdy balet byl považován za méněcenný, a větší uznání patřilo opeře, protože uplatňovala české slovo. K čemu bude nová preambule statutu Národního divadla, když proklamované ideje nedosáhnou naplnění ve všech jeho složkách
