Čestné místo mezi jinými koncerty letošního ročníku Moravského podzimu patří Umění fugy Johanna Sebastiana Bacha v tanečním ztvárnění düsseldorfského baletu (Ballett am Rhein Düsseldorf Duisburg ). Originální a přitom dnes již klasická inscenace byla k vidění v brněnském Janáčkově divadle v neděli 9. října.
Na úvod musím říct, že nejsem velkým příznivcem „vyrábění“ baletů z hudebních děl primárně netanečních. Zvlášť když právě u nás vzniklo tolik výborných nebo zajímavých baletů, které by se mohly hrát, a nehrají; s výjimkou Ruska a Francie má jen málokde baletní hudba takovou tradici (jen namátkou několik jmen: Vítězslav Novák, Emil František Burian, Pavel Bořkovec, Svatopluk Havelka, Václav Trojan, Ilja Hurník, Zdeněk Pololáník – a samozřejmě Bohuslava Martinů). Tak jako v případě nedávné brněnské baletní inscenace Haydnova Stvoření, i zde však musím uznat, že podobné postmoderní vylomeniny občas mají smysl. Baletní ztvárnění Bachova vrcholného a nedokončeného kontrapunktického díla Die Kunst der Fuge, založeného na jediném tématu, bylo spíše tanečním či obecněji pohybovým divadlem než baletem v tradičním slova smyslu. Technicky vzato však choreografie Martina Schläpfera organicky spojovala klasický balet – který tvořil základ celé inscenace – s modernějšími prvky. Hlavním choreografickým východiskem byla (byť to zní banálně) samotná partitura a její pohybová ilustrace. Rozhodně však nešlo o mechanickou popisnost: jednotliví tanečníci se často objevovali na jevišti ve chvíli, kdy nastupovala jimi reprezentovaná témata, dále však „své hlasy“ ztvárňovali vcelku volně. Vrcholný kontrapunkt, jehož ideální formou je čtyřhlasá fuga, k této interpretaci založené na exponování čtyř tanečníků vyloženě svádí. Představení bylo podobně jako Bachova kompozice jaksi odlidštěné ve své formální dokonalosti, a přitom nesmírně lidské svým účinkem na diváka. Stejně jako v Bachových fugách, i zde bylo vše v neustálém pohybu a přitom, pozorováno z nadhledu, v jaksi důstojném klidu; toto dialektické střetávání je snad možné chápat jako obraz kosmu (univerza). Scéna, navržená Thomasem Zieglerem , byla maximálně strohá (s lavičkou jakožto jedinou rekvizitou) a barevně výrazná (vodorovné pruhy v čistých barvách); pro inscenaci vytvářela výborné pozadí; totéž lze říci o práci se světlem (Franz-Xaver Schaffer ). Kostýmy Catherine Voeffray mě nezaujaly. Samotný tanec byl takřka dokonalý, sólisté předvedli mimořádně precizní provedení choreografie s hlubokou pohybovou kulturou a přesnou koordinací pohybů na hranici možností. Přestože šlo o jeden z vrcholů festivalu a vůbec o jednu z vrcholných brněnských divadelních událostí tohoto roku, přišlo do Janáčkova divadla bohužel poměrně velmi málo lidí. Místo živé hudby zvolili inscenátoři hudbu reprodukovanou, a to různými nástroji (smyčce, klavír, cembalo, zobcové flétny, saxofonové kvarteto). I když byl tento cyklus zřejmě určen pro varhany (v rukopisu však konkrétní nástroj není uveden), faktura, forma a melodika jednotlivých fug je natolik „obecná“, že vidím tyto nástrojové kreace jako plně legitimní. Vždyť odpovědi na interpretační otázky vedené kolem Umění fugy (včetně otázky, zda je toto dílo vůbec určeno k hraní) patří k těm nejhůře zodpověditelným. Interpretace jednotlivých hlasů samostatnými nástroji navíc vede k zdůraznění jejich samostatnosti, a tedy k lepší posluchačské „čitelnosti“ celého díla. Přestože zde cyklus nezazněl celý, vybrané části daly i tak dohromady dvě hodiny hudby. Výsledný účinek byl meditativní až hypnotizující; jinak řečeno, myslím, že slavný dvanáctitónový motiv musel znít návštěvníkům představení v hlavě ještě dlouho poté, co opustili divadlo.
