„27. května 2001 jsem měl tu čest být přítomen světovému debutu mistrovské baletní verze Oněgina, kterou Vasilij Medvedev uvedl v českém Národním divadle v Praze. Od té doby sleduji, jak se tato produkce stává významným dílem v repertoáru velkých světových klasických baletů. V průběhu let jsem umožnil americký debut této scénické verze Oněgina v Opeře Santa Fe (pod vedením dirigenta Andreje Anikhanova) a za podpory Mezinárodního Puškinova fondu jsem uvedl jednotlivé scény baletu při různých příležitostech. V každé době jsou svěží a pozoruhodné, jako každé velké umělecké dílo. Vasilij ve své unikátní verzi postihl ducha Puškinova mistrovského díla a elegantními pohyby tanečníků vyjádřil tklivou poezii jeho příběhu o neopětované lásce a hluboké, romantické ruské duši.“
Citovaný text z pera Kennetha A. Pushkina, ředitele Mezinárodního Puškinova dobročinného fondu v USA, uvedl v angličtině a estonštině programovou brožuru k premiéře baletu Oněgin v estonském Tartu (10. 11. 2007). Na scéně Velkého divadla Vanemuine ji na hudbu P. I. Čajkovského realizoval baletní soubor a orchestr Velkého divadla Vanemuine pod vedením mezinárodního tvůrčího týmu: Vasilij Medvedev (choreograf a režisér, Rusko), Stanislav Fečo (asistent choreografa, Česká republika), Boris Kaminskij (scénograf, Rusko), Josef Jelínek (výtvarník kostýmů, Česká republika), Andrej Anikhanov (hlavní dirigent Státního divadla Musorgského a Státního symfonického orchestru v Sankt Petěrburgu, Rusko) a Tönu Eimra (výtvarník světelného designu, Estonsko). Představení mělo slavnostní rámec, neboť proběhlo v rámci 138. sezony divadla Vanemuine u příležitosti dvou výročí – čtyřiceti let od otevření budovy Velkého divadla Vanemuine a jubilejních padesátých narozenin choreografa Vasilije Medvedeva.
Jméno Vasilije Medvedeva je českému baletnímu obecenstvu dobře známé. Působil nejen v Praze, kde v roce 1999, v době uměleckého šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese, uvedl na scéně Stavovského divadla svou baletní verzi Oněgina u příležitosti 200. výročí narození Alexandra Puškina. O deset let dříve přijel do Ústí nad Labem na pozvání Jiřího Blažka, aby zde s baletním souborem nastudoval dva baletní tituly francouzských hudebních skladatelů: Vůl na střeše od Dariuse Milhauda a Bolero Maurice Ravela. Pak následovala další pozvání do divadel v České republice, střídavě do Olomouce a opět do Ústí. (V Ústí nad Labem Prokofjevův balet Romeo a Julie , v Olomouci baletní večer na hudbu Franze Schuberta, Hectora Berlioze, Jacquese Offenbacha s názvem Imaginace, Verdiho Dáma s kaméliemi a Oněgin s hudbou Čajkovského.) V Národním divadle Brno Vasilij Medvedev inscenoval dva velké balety klasického repertoáru: Čajkovského Louskáčka (2001) a Adamova Korzára (2005). Obě inscenace získaly Cenu diváka (Louskáček 2003 a 2004, Korzár 2005) a zůstaly úspěšnými tituly i v letošní sezoně. V Brně Medvedev nastudoval ještě v roce 2004 inscenaci Oněgina a za účasti domácích a mezinárodních baletních sólistů (Londýn, Stuttgart) a hostujícího dirigenta Andreje Anikhanova ji představil na zájezdu v USA. Byl to právě balet Národního divadla Brno, který pod vedením uměleckého šéfa Zdeňka Prokeše realizoval svou historicky první cestu do USA, aby uvedl v Santa Fe Opera americký debut Oněgina, o němž se zmiňuje u příležitosti estonské premiéry ředitel Mezinárodního Puškinova dobročinného fondu Kenneth A. Pushkin.
Já jsem měla tu čest být přítomna estonské premiéře. Třebaže Estonsko je malá země, kde v současnosti žije jen jeden milion tři sta sedmdesát tisíc obyvatel, úroveň baletního souboru regionálního města je na překvapivě vysoké úrovni. Město Tartu se svými 100 000 obyvateli je již tradičně považováno za přirozené centrum intelektuální elity země, neboť je sídlem více než tři sta sedmdesát let staré univerzity (založena 1632) a má největší počet původních obyvatel estonského původu (přes 75 %). V baletním souboru působí mnoho cizinců z různých zemí, vyškolených univerzálně uznávanou technikou klasického baletu. Technická vybavenost interpretů je na profesionální úrovni, a tak umožnila inscenátorům ztělesnit Puškinovo drama v působivou scénickou formu.
Základní osnovu díla tvoří hudební koláž jednotlivých vět z Čajkovského symfonií a jeho dalších skladeb. Podle libreta Valerije Modestova je ústřední postavou baletního dramatu Evžen Oněgin. Medvedevovo pojetí se tak odlišuje od baletního ztvárnění Johna Cranka z roku 1965 (nyní v repertoáru pražského Národního divadla), v němž se na hudbu Čajkovského opery Evžen Oněgin stává hlavní postavou Tatjana. Od pražské premiéry se inscenace v Tartu lišila zejména v interpretaci hudebního doprovodu: zatímco ve Stavovském divadle musel baletní kolektiv tančit na hudbu z reproduktorů, v divadle Vanemuine zněla Čajkovského partitura v široké škále své výrazovosti. Hostující dirigent Andrej Anikhanov rozehrál orchestr s citem pro hudební krásu Čajkovského partitur a vedl hráče v citlivé souhře s interpretačním uměním baletních umělců. Jejich taneční řeč se nesla do hlediště, umocněna působivým proudem hudby.
Auditivní zážitek násobil vjem vizuální. Boris Kaminskij (scénograf Velkého divadla v Moskvě a Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu) vytvořil dekorace podmanivé krásy, které navozovaly kontrastní atmosféru jednotlivých obrazů. Jejich účin zvyšovalo svícení, zejména před osudovým soubojem. Josef Jelínek, renomovaný kostýmní návrhář českých i zahraničních baletních scén, vytvořil kostýmy, v nichž zúročil svůj smysl pro taneční pohyb a jeho divadelní účin. Stanislav Fečo, původní představitel hlavní role pražského Oněgina a nedávný absolvent choreografie na Baletní akademii A. Vaganové v Sankt Petěrburgu, dokázal sjednotit různorodý taneční kolektiv v sehrané baletní těleso a na představitele hlavních rolí přenést všechny nuance baletní partitury.
Čeští diváci v hledišti, včetně přítomného Vlastimila Harapese, oceňovali působivou harmonii všech inscenačních složek, která dosvědčuje kultivovanou tradici ruského baletu (do Sankt Petěrburgu je to z hranic Estonska téměř stejně daleko jako z Tartu do estonského hlavního města Tallinu). Umělecký zážitek z představení Oněgina byl ojedinělý. Cítili to všichni diváci – byli dojati. Já si jen mohu klást otázku, jak je možné, že v malé zemi, která se v roce 2004 stala členem Evropské unie stejně jako my, může divadlo malého města uvést tak působivou inscenaci ve spolupráci s týmem zahraničních spolupracovníků. Nespornou zásluhu na tom mají jistě samotní Estonci: umělecký ředitel divadla Vanemuine Paavo Nögene a umělecká šéfka baletu Mare Tommingas. Baletní Oněgin z Tartu přispěl k mému poznání, že tvrzení o údajném nedostatku peněz na orchestr, dekorace a kostýmy pro inscenace klasického baletu patří výhradně do českého divadelního folkloru a je podmíněno bohorovným nezájmem o to, co se děje za našimi humny.
Když Vasilij Medvedev působil v České republice, nikdo neuvažoval o skutečnosti, že je od roku 1989 zasloužilým umělcem Estonska. Mluvil totiž rusky a reprezentoval „ruský balet“ (ve smyslu uměleckého žánru). Nyní je profesorem na Baletní akademii A. Vaganové v Sankt Petěrburgu, kde každoročně organizuje Mezinárodní baletní festival Dance Open . Jako choreograf působí v různých baletních divadlech světa. Nicméně Estonsko je pro něho zemí, kde již v 80. letech mohl svobodně realizovat své umělecké záměry v divadle i televizi. Po rozpadu Sovětského svazu a Vyhlášení nezávislosti Estonska v roce 1991 se leccos změnilo. Estonci, hrdí na své umělecké tradice, však pěstují i nadále širokou škálu žánrů všech uměleckých oborů, v nichž dosahují mezinárodních úspěchů. Uvedení baletu Oněgin v Tartu k takovému úspěchu nesporně patří.
