Rok Eugena Suchoně vyvrcholil v podzimních měsících na Slovensku nejenom na koncertních, ale také na operních jevištích. 44. ročník Bratislavské hudební slavnosti otevřela kantáta Žalm země podkarpatské s jedinečným výkonem Slovenského filharmonického sboru a tenoristy Michala Lehotského a na festivalu zazněla skladatelova díla ještě na dvou dalších koncertech. Již koncem října premiéroval Suchoňovu Krútňavu soubor Banskobystrické Státní opery a o několik týdnů později v opeře SND uvedli novou inscenaci Svatopluka .
Banskobystričtí inscenátoři se odvážně vrátili k původní verzi díla, která brzy po své premiéře (1949) musela být z politických důvodů upravována (samotným skladatelem za přispění Zdeňka Chalabaly) a v originální verzi se objevila teprve nyní. Do textu se vrátily pasáže obsahující ideje křesťanského odpuštění, ale především se na jevišti objevily činoherní postavy Básníka a jeho Dvojníka, které na způsob dialogu Fausta s Mefistem diskutují o podstatě člověčenství a poslání umění. Dílo se tím posunulo od ryze baladického ruralistického dramatu do obecnějších filozofických poloh a díky vskutku mistrovské režii činoherce Romana Poláka také získalo nádech přímo antické tragédie. Motiv boje hlavního antihrdiny Ondřeje s vlastním svědomím byl povýšen na hlavní téma také díky scéně Jaroslava Válka , i když kostýmy Petra Čaneckého ponechávají příběhu jeho zakotvenost v slovenském venkovském prostředí. Režie ve spolupráci s protagonisty dokázala vytvořit na jevišti silné dramatické napětí, které také dirigent Marián Vach vytěžil ze Suchoňovy partitury. Kvalitní bylo trio hlavních představitelů: Štelinu pojmul bratislavský sólista Ján Galla poněkud vitálněji, než předepisuje inscenační tradice, vzhledem k příběhu je ovšem tato koncepce logičtější. Mladá Marie Porubčinová zpívala part Katreny s oduševněním a technicky bezpečně, velikým překvapením byl lyrický tenorista Michal Hýroš , jenž dosud nepatřil k protagonistům souboru. Dokázal, že Ondřeje zvládnou i lyričtější hlasy, a navíc byl přesvědčivým i v herecké složce výkonu. Premiéra (v důsledku neukončené rekonstrukce mateřské budovy) se uskutečnila 18. 10. v sále Domu umění v Piešťanech a teprve v reprízách přešla do Bánské Bystrice.
Po Krútňavě (navrátivší se do opery SND přechodem souboru do nového moderního operního stánku) inscenoval teď Juraj Jakubisko v Bratislavě také Svatopluka. Nezopakoval příznivý dojem ze své první operní režie, i když třeba přiznat, že slavnostní národní opera se inscenuje hůře než drama plné vášní. Silné stránky režijního přístupu se projevily v nejdramatičtějších místech příběhu (pokus o zavraždění krále, smrt Lutomíry) a v aranžování masových bojových scén. Celkový dojem snižuje mylně pojaté druhé dějství situované do pohanského tábora, ve kterém především díky kostýmům Ludmily Várošové a choreografii Jaroslava Moravčíka jevištní dění sklouzlo spíše k poetice muzikálu a lacinému efektu. Inscenace je bohužel méně zdařilá také v hudebním nastudování (Dušan Štefánek ), které je bez dramatických vrcholů, ale také bez suchoňovské zpěvnosti. Souboru momentálně chybí dramatické hlasy, jež jsou v podobném díle nezbytné. Absolutorium si v tomto ohledu zaslouží jedině Lubica Rybárská jako Lutomíra, dobře jí sekundoval (byť s lyričtějším fondem) Jozef Kundlák jako Záboj. V titulní roli Ján Galla obstál výrazově, jeho materiál však místy působil značně unaveně, a tak kreace krále nedosáhla úrovně interpretů z předcházejících inscenací díla (Malachovský, Mikuláš), což platí i o většině představitelů ostatních rolí.
